Oldřich Kaiser

První velkou roli mu coby osmnáctiletému mládenci svěřil Karel Kachyňa v poetickém filmu Láska (1973). A nyní se objevil ve filmu Vendeta, kde ztvárnil velmi dramatickou roli. 

 

Co vás na příběhu Hany Pochamnové nejvíc bavilo, zajímalo, rozčilovalo, dráždilo, když jste ho poprvé dostal do ruky? Předně, já jsem to vzít nemohl, takže jsem si to jen přečetl a s díky odmítl. Čtěte také: Ondřej Vetchý připravuje Vendetu

Proč jste to vzít nemohl? Z časových důvodů. Už jsem měl domluvený jiný film.

Líbáš jako ďábel od Marie Poledňákové? Jenže to natáčení se nakonec posunulo a oni jako by to tušili, tak zavolali znovu. Dodneška je podezírám, že to zrušený natáčení je jejich práce. Pak už nebylo na co se vymlouvat, tak jsem jim řekl: „Dobrá, pojďme se honit s Ondrou Vetchým po lese a můžeme si přitom i dávat přes držku.“  

Něco jste si ale o scénáři musel myslet už loni na podzim, když jste ho četl poprvé, ne? Nemyslel jsem si nic, ale už to, že jsem ho přečetl od začátku do konce bez nějakýho velkýho, třeba měsíčního přerušení… (významně se na mě dívá)

Mluvili jste s Ondrou Vetchým do scénáře hodně? Ani ne, spíš jsme si pořád ujasňovali, jak mě přepadne, jak mu budu ujíždět, jak se porveme. A taky jsme si zkoušeli narvat dialogy nějak do pusy. Prostě jsme hledali tu nejlepší cestu, ale pan režisér potom stejně myslel jinak a sám, takže jsme sklapli a šli.

Jaký byl pan režisér coby debutant? Překvapil vás něčím? Musel jsem se pousmát, jak se ze začátku bránil jakékoliv legraci na place. Že prý točíme vážnou věc, tak ať se navzájem nerozptylujeme. Říkal jsem si: „Dobrá, chce to, má to mít,“ ale postupně během dalších dní jsem zjišťoval, že zatímco pan režisér je věčně rozesmátej, my jsme všichni zapšklí a vážný. Tak jsem si tak v duchu říkal: „Konečně už na to přišel, že ani u vážnýho filmu se nejde pořád tvářit vážně.“ I když jinak jsem to samozřejmě chápal, že tenhle film – zvlášť třeba pro Ondru Vetchýho ­– vyžadoval hodně velkou soustředěnost, ale pak jsem chápal i pana režiséra, který měl potřebu se navzdory všem těm hrůzám občas zasmát.

Když jsem se byl podívat na natáčení, tak mi pan režisér přišel jako velké nadšené dítě, které nemůže uvěřit tomu, že se mu jeho sen plní a že se mu neplní vůbec špatně. Máte pravdu, možná to uvolnění bylo způsobené i tím. Na začátku byl nervní, jestli to bude všechno tak, jak si představuje, a potom byl buď tak moc spokojenej nebo mu z toho jenom normálně hráblo. (smích)  

Jaký je Ondřej Vetchý parťák? Poprvé a zatím naposledy jste se potkali před deseti lety v Tmavomodrém světě. Jo, Ondra... Pokračovali jsme, jako by těch deset let ani nebylo. Líbí se mi jeho otevřenost, smysl pro humor i to, že mu můžu dát kdykoliv přes hubu. (smích) Tím, jak pořád sportuje, člověk se ho nebojí plácnout, protože ví, že nespadne. To je úžasný, slouží mi jako takovej trenažér.

Která z vašich společných scén byla nejtěžší? Tak to se budete divit! Ondra celej den naprosto bravurně padal z dvaceti metrů na beton, nenechal se zaskakovat žádným kaskadérem, ale večer, když jsme měli spolu dělat jenom chůzi, byl jednak vyčerpanej a jednak pořád v předklonu, protože se nemohl narovnat, takže při té chůzi pak za něj musel zaskočit kaskadér. Chůzi už prostě nezvlád‘!

Ale při těch nebezpečných scénách v lomu, jste se prý nenechal zastupovat ani vy. Proč? Protože Ondra potřebuje kaskadéry na chůzi a já potřebuju kaskadéry na dabing. Já totiž všechny ty výkřiky, vzdechy a heky, který jsou při těch pádech potřeba, nezvládám a jim to jde jedna radost. Já když dělám heky, tak se mi navalí krev do hlavy a dost často potom omdlívám, takže jsem je chtěl šetřit na postsynchrony, aby se neunavili.

S producentem Vratislavem Šlajerem jste natočil už třetí film: Žralok v hlavě, Pouta, Vendeta. Je to náhoda, nebo si něčím vyhovujete? Že by mezi námi bylo něco víc?

Čtěte také: Pět otázek pro Terezu Kostkovou

Nevím, ptám se. Nééé, myslím, že ne, vždyť má dvě děti.  

Až tak jsem to zase nemyslel. Vycházíme spolu ve vší slušnosti. Nevolal jsem mu, neprosil ho, žádný úplatek neposílal, vlastně jsme se ani neviděli, protože na žádné večírky nechodím, ale asi jsem mu někde uvízl. Fakt je ten, že spolupráce s ním probíhala vždycky dobře. Žraloka v hlavě jsme dělali dva měsíce, v ulici, kde jsme točili, dokonce nechal vyrobit bustu na moji počest.

Mystifikoval úžasně. Dodneška si spousta lidí myslí, že v tom filmovém bytě jste opravdu bydlel a že vás opravdu vyštval zájem lidí a bulváru. Nedávno mi dokonce jeden pán rozhořčeně psal, že už tu bustu sundali a prý proč, když jsem tam bydlel. (smích) Takže ta historka dodneška žije, v tomhle směru s ním byla spolupráce bezvadná.

 

Co pro vás bylo na Vendetě nejtěžší? Nejtěžší po fyzické stránce?

Myslím tím jakýkoliv krizový moment. Pokud myslíte po fyzické stránce, tak nejtěžší bylo celý den tahat po lese jednoho z těch kluků. Jak byl absolutně povolenej, navíc v listí a do kopce, tak jsem se fakt nadřel. V jednu chvíli jsem si myslel, že tam vypustím duši. Pana režiséra jsem potom upřímně nenáviděl, protože to chtěl ze všech stran a pořád a pořád. Tehdy jsem si uvědomil, že to je dost možná ten důvod, proč se u nás netočí víc akčních filmů, protože by při jejich natáčení čeští herci docela obyčejně zhebli. Představa, že bych po tomhle dnu hrál večer ještě tři hodiny někde v divadle... Kdyby byl večer volnej, prosím, ale takhle?

S producentem jsme v paměti pátrali, jestli u nás někdy takhle fyzicky náročný film vznikl a ničeho podobného jsme se nedopátrali. Lítat ve filmu jako Bruce Willis, na to tady nejsme zvyklí. Ale chtěl bych Bruce vidět, jak jde po takovém natáčecím dni hrát do divadla.

Kterou scénu jste si ve Vendetě naopak nejvíc užil? Ve svým živlu jsem byl, když jsem mohl jezdit terénním automobilem, tam jsem si to opravdu užíval. Lom, písek, balvany, voda...

Nějaké jištění jste měli? Kdepak, ale tam se nic moc stát nemohlo. Teda mohli jsme napálit do nějakýho balvanu nebo se zřítit ze srázu, ale jinak to bylo úplně bezpečný. Tím, že jsem to zvládl, tak mě polily endorfiny, najednou jsem se pořád smál a usmíval, takový šťastný den z toho byl. Říkal jsem si: „Sakra, to vůbec není špatný si takhle občas zajezdit.“ Ale to v mém případě nehrozí. A pak jsem si taky moc užil scénu, ve které jsem zbil pana Vetchýho. To byly taky endorfiny, pocity zadostiučinění a štěstí. Zflákat takovýho judistu je vždycky radost. Jen mám strach, že to celou dobu jenom hrál, že se mlátit prostě nechal.

V Tmavomodrém světě se také nechal mlátit od Kryštofa Hádka, kterému to ale moc nešlo. Prý je radši za jednu ale pořádnou ránu, než za dvacet malých, protože s nimi režisér není spokojen a musí se opakovat. V tomhle jsem byl myslím spolehlivější než pan Hádek, já jsem schopný praštit hned, zvlášť když je to kamarád. Do kamaráda se buší nejlíp.

Myslíte si, že téma filmu je nějaký způsobem aktuální, když to řeknu takhle hloupě? Záleží, jaká varianta konce zvítězí. Člověk sám neví, jak by v takové situaci reagoval. Jak se říká ve filmu: „Tímhle nikomu život nevrátíš.“ Je pravda, že jsem si zkoušel představit, jak bych asi jednal já. Nevím, opravdu nevím, ale že by takhle jednat někdo mohl, to si představit dokážu, to určitě. A jestli je to polehčující okolnost to, co se mu stalo, to taky nevím. Asi by měla být, pokud to ale vezmete zdravým rozumem, tak je to samozřejmě celé blbost, co dělá.

Ondra Vetchý říkal, že Pochman a Mazura jsou vlastně úplně stejní lidé, jen na druhé straně barikády. Kdyby osud chtěl jinak, mohli proti sobě stát v opačném gardu. Určitě. On mu to tam i říká: „Já tě tady svážu, půjdu za tvým vnukem a co ty? Co budeš dělat?“ Tam to není dořešený, ale kdyby ta možnost byla, Mazura by ho za to asi taky zabil.

Jak probíhalo natáčení? Ale jo, docela to odsejpalo. Kamera mi nevadila.

Chodíte se koukat na kopr (kontrolní projekce právě natočeného záběru – pozn. aut.)? Pomáhá vám to? Ale jo, někdy je to nutný, hlavně kvůli postavení, aby člověk věděl, kam si má stoupnout, aby vůbec pochopil, jak to kameraman myslí a co od vás očekává. Kopr je dobrej, teď když je ta možnost, to dřív nebylo.

Studené předjaří natáčení nijak nekomplikovalo? Všechno probíhalo až idylicky hladce, ráno byla zima, s tím se počítalo, přes den sluníčko a teplo, protože jsme pořád běhali nebo tahali nějaký mrtvoly, a večer zase zima. Štáb výbornej, holky skvělý, všechno báječný, Ondruš spokojenej, dělal vtipy, až jsem ho musel sám umravňovat: „Podívejte se, pane režisére, to je vážná věc, nerozptylujte mě.“

A jaká byla spolupráce s teenagery? Když jsem si chtěl s někým z nich promluvit, tak byl mrtvej. Jen jeden se zmítal, ale jak byl hubenej, tak byl těžkej. Ale jak jsem ho lesem vláčel pořád sem a tam, tak mezi námi přece jen nějaký pouto vzniklo. Byl trpělivej. Ráno jsem si říkal: „No, to mi zas vybrali.“ Odpoledne už jsem si říkal: „Vždyť on není marnej.“ Co vám mám povídat, večer už to byl krásnej vztah, do dneška si píšeme, vodíme se za ruce, je to hezký. (smích) Jen nevím, co na to řekne jeho maminka.

Tak jednou se to dozvědět musela. To je fakt, jednou to prasknout muselo a lepší dřív než pozdějc.

Když producent oznámil, že se začíná točit akční thriller s Vetchým a Kaiserem v hlavních rolích, v novinách to docela zabouřilo velkými články. Jaké ohlasy jste zaznamenal vy? Já se s nikým moc nestýkám, takže ohlasy veškerý žádný, šlo to mimo mě. I když teď si vzpomínám, na premiéře Odcházení se mě na to ptali: „Co to je za film?“ Tak jsem říkal, že je to tajný, že je to taková pohádka pro malý děti do patnácti let. Potom se mě taky ptali, jestli je to opravdu tak úžasný, jak se říká, tak jsem říkal, že je to ještě úžasnější, i když jsme ještě vlastně nic nenatočili. Překvapilo mě, že už se to takhle dopředu ví, že je to dobrej film. (úsměv)

Byla vám režisérova odvaha natočit v Čechách akční thriller sympatická? Tak je to jeho první film. On se v tom cejtil jako ryba ve vodě, evidentně ho to bavilo, takže jsem si říkal: „Ať to dopadne, jak to dopadne, je to jeho koníček, když nic jinýho, aspoň si to užil kluk jeden.“  

Možná, že si tímhle filmem léčí nějaké vlastní touhy či traumata.  To, co nemůže v životě, provádí aspoň ve filmu. Což je pro společnost vlastně lepší. (smích) Jako že se mu něco podobnýho přihodilo a teď nám to vypráví? Je to možný. (smích)

Bude to podle vás drsný film? Těžko říct, co nakonec na plátně bude.

Chtěl byste, aby to byl drsný film? Režisér asi chtěl, aby to bylo drsný, a protože je to sympaťák, tak bych mu i fandil.

Takže dneska už dokážete říct, co vás na té látce nejvíc baví? Na postavě Ondry Vetchýho je třeba dobrý to, že s tím pořád zápolí. Vnitřně s tím zápasí, ví, že je to blbost, co dělá, ale taky ví, že je nějak vnitřně povinován to dokončit, protože jinak se spravedlnosti nedovolá.  

 

Oldřich Kaiser * 16. května 1955, Liberec Z dalších filmů zmiňme alespoň snímky Setkání v červenci (r. Karel Kachyňa, 1978), Sny o Zambezi (r. Stanislav Strnad, 1982), Revue na zakázku (r. Zdeněk Podskalský, 1982), Rumburak (r. Václav Vorlíček, 1984),  Já nejsem já (r. Václav Vorlíček, 1985), Můj hříšný muž (r. Václav Matějka, 1986), Sagarmatha (r. Ján Piroh, 1988), Slunce, seno, erotika (r. Zdeněk Troška, 1991), Amerika (r. Vladimír Michálek, 1994), Tmavomodrý svět (r. Jan Svěrák, 2001), Mazaný Filip (r. Václav Marhoul, 2003), Non plus ultras (r. Jakub Sluka, 2004), Žralok v hlavě (r. Maria Procházková, 2005), Obsluhoval jsem anglického krále (r. Jiří Menzel, 2006), Líbáš jako Bůh (r. Marie Poledňáková, 2009), Pouta (r. Radim Špaček, 2010). Hrál v řadě televizních seriálů, mj. Nemocnice na kraji města (r. Jaroslav Dudek, 1981), Dynastie Nováků (r. Ivo Novák, 1982), Josef a Ly (r. Zuzana Zemanová, 2004). Dvakrát byl nominován na Českého lva a to za výkony ve filmech Obsluhoval jsem anglického krále a Pouta.

 

Text: DD