Přistanete v Římě, vidíte ty hory jídla a říkáte si, jak to ti místní dělají, že nejsou tlustí. Je to záhada, která trápí každého turistu, avšak odpověď je překvapivě prostá a netkví v odříkání, nýbrž v tom, že Italové našli způsob, jak si dopřát všechno, co milují, aniž by museli povolit pásek u kalhot.
Těstoviny, které křupou, a zákaz večerního obžerství
Těstoviny v Itálii nejsou tou rozvařenou hmotou, kterou známe ze školních jídelen, nýbrž pevným pokrmem uvařeným takzvaně na skus neboli al dente. Tento způsob přípravy má svůj fyziologický důvod, neboť takové jídlo má nižší glykemický index a tělo ho tráví pomaleji. Hladina cukru v krvi díky tomu nelétá nahoru a dolů jako na horské dráze, pročež nemáte brzy hlad. Italové navíc ctí pravidlo, že sacharidy patří na talíř v poledne. Zatímco my se večer dojídáme u televize, oni si dají lehký salát, rybu nebo trochu mozzarelly, aby nešli spát s těžkým žaludkem.
Kvalita na talíři a konec hltání ve spěchu
Když si objednáš v italské restauraci, nečekej hromadu špaget, pod kterou není vidět talíř. Místní porce, zvané primo, fungují spíše jako předkrm. Následuje maso či zelenina, takže se člověk nepřejí k prasknutí, ale odchází s pocitem příjemné sytosti.
Klíčem je i samotný rituál stolování. Jídlo není závod s časem cestou na tramvaj, ale společenská událost. Kdo jí pomalu, sní toho méně a lépe si vychutná prvotřídní suroviny. Středomořská dieta plná olivového oleje a čerstvé zeleniny není jen o chuti, ale podle institucí jako Harvard School of Public Health i o zdravém srdci.
Ranní půst a kofeinová tečka
Zapomeň na míchaná vajíčka se slaninou hned po probuzení. Průměrný Ital startuje den jen rychlým espressem, maximálně malým croissantem. Tímto skromným začátkem tělo nevědomky najíždí na režim přerušovaného půstu, kdy metabolismus dostane dvanáct až šestnáct hodin na regeneraci.
A když už jsme u kávy, ta malá silná káva po obědě není jen frajeřina. Kofein v této formě funguje jako metabolický budíček, který podpoří trávení. K tomu připočti fakt, že v úzkých uličkách se špatně parkuje, takže místní nachodí kilometry pěšky, aniž by to brali jako sport. Tajemství italské štíhlosti tedy netkví v genetice. Je to o radosti ze života a schopnosti vnímat jídlo jako přítele, nikoliv jako nepřítele, se kterým musíme bojovat.
Zdroj: Harvard School of Public Health
Zdroj foto: Pixabay