Každý rok si slavnostně slíbíme, že letos budou Vánoce jiné. Žádný stres, žádné zběsilé nákupy, žádné pečení do tří do rána a rozhodně žádné nervové zhroucení kvůli tomu, že v obchodě došly zlaté ubrousky. Budeme klidné, vyrovnané a advent si užijeme jako ženy z vánočních reklam. Jenže sotva začne listopad, v Lidlu se objeví svítící sob a v nás se probudí manažerka vánočního provozu. Najednou řešíme dárky, cukroví, návštěvy i to, jestli se tchyně neurazí, když letos nepřijedeme už na oběd. Muž nás uklidňuje, že do Vánoc je ještě spousta času. Samozřejmě. On totiž zatím neví ani to, co koupí vlastní mamince. Ale hlavně že jsme se letos rozhodly nestresovat.
Je teprve listopad, ale my už máme nervy na stromečku
Všechno začíná naprosto nevinně. Jdeme do supermarketu pro mléko, máslo a rohlíky. Jenže hned za vchodem na nás zaútočí vánoční výzdoba, čokoládoví Mikulášové a sob velikosti menšího poníka.
„To snad není možné! Vždyť je teprve listopad!“ rozčilujeme se.
O deset minut později stojíme u regálu s dekoracemi a držíme v ruce další světelný řetěz. Doma jich máme šest, ale tenhle má přece úplně jiný odstín teplé bílé. Muž ten rozdíl nevidí. Muž ostatně nevidí ani máslo v lednici, takže jeho názor na osvětlení opravdu není směrodatný. A pak přijde první vánoční leták z Lidlu. To je okamžik, kdy naše předsevzetí o klidných Vánocích dostane první trhlinu. Najednou potřebujeme formičky na cukroví, keramického skřítka, nové utěrky se soby a adventní věnec, který stojí tolik, že by na něm místo šišek mohly být pravé diamanty.
Domů přineseme dvě tašky vánoční atmosféry. Mléko jsme samozřejmě zapomněly.
Mezitím začíná každoroční rodinná detektivka s názvem Co komu koupit, aby se neurazil a my nezkrachovaly.
Maminka nic nechce. Tatínek všechno má. Děti chtějí věci, jejichž názvy znějí jako heslo k sousedově Wi-Fi. A tchyně? Ta loni prohlásila, že šátek je krásný, ale ona vlastně šátky nenosí.
Partner na naše otázky reaguje tradičně:
„Co koupíme tvé mamince?“
„Nevím.“
„A tvojí?“
„To nějak vymyslíme.“
„A kdy?“
„Prosím tě, vždyť je teprve listopad!“
Výborně. Takže zatímco on žije v listopadu, my už jsme mentálně 23. prosince a hledáme poslední otevřený obchod.
Nejkrásnější je ovšem jeho přesvědčení, že dárky lze pořídit během jediné hodiny. Vždyť stačí zajet do nákupního centra! Ano, jistě. Stejně jako stačí zajet na letiště a odletět na Maledivy. Jen je dobré mít předem letenku, peníze a alespoň přibližnou představu, kam vlastně letíme.
A tak se z ženy, která letos nechtěla nic řešit, stává vedoucí vánočního krizového štábu. Bez platu, bez dovolené a s keramickým sobem v nákupní tašce.
Letos peču jen tři druhy! Poslední slova před cukrářským zhroucením
Další velké listopadové předsevzetí zní: „Letos to s cukrovím nebudu přehánět.“
Tři druhy. Maximálně. Linecké, rohlíčky a možná perníčky. Hotovo. Jsme přece rozumné ženy, které vědí, že štěstí rodiny se neměří počtem plechových krabic. Jenže?… pak zavolá maminka. „Já už mám zadělané těsto na pracny.“
Kamarádka pošle fotku dokonale nazdobených perníčků. A kolegyně mezi řečí prohodí, že letos peče jen osm druhů, protože se rozhodla trochu ubrat. Osm? My máme zatím koupený vanilkový cukr. A i ten už někdo vysypal do ranní kávy.
Najednou se v nás probudí soutěživost, o které jsme netušily, že existuje. Vytáhneme babiččin sešit s recepty, začneme počítat máslo a přemýšlíme, jestli by nebylo hezké zkusit ještě ty pistáciové rohlíčky, které vypadají na Instagramu tak jednoduše.
Samozřejmě vypadají jednoduše. Na Instagramu totiž nikdo neukazuje kuchyň po jejich výrobě. Jen hotový talířek a úsměv ženy, která zjevně nemá děti, psa ani připálený plech. A pak přijde muž, ochutná první várku a pronese: „Ty jsou dobré. Ale mamka je dělá trochu jinak.“
V tu chvíli pochopíme, proč se o Vánocích tolik mluví o míru. Je totiž potřeba ho udržovat za mimořádně náročných podmínek.
A jako by pečení nestačilo, přichází ještě předvánoční úklid. Najednou máme nutkání umýt okna, vyprat záclony, vyčistit troubu a uklidit skříň, do které jsme od Velikonoc ani nenahlédly.
Proč? Nevíme.
Možná se bojíme, že Ježíšek letos nepřijde s dárky, ale s bílou rukavičkou a zkontroluje prach na horní hraně kuchyňské linky.
Nejlepší je, když nás partner laskavě uklidní: „Hlavně se kvůli tomu nestresuj. Mně je úplně jedno, jestli bude napečeno.“
To se mu říká snadno. On má totiž k cukroví vztah podobný jako k čistým ponožkám. Jednoho dne se prostě objeví a není potřeba zkoumat, jak se to stalo.
Jenže ruku na srdce, často si na sebe nakládáme i my samy. Nikdo nás nenutí mít dvanáct druhů cukroví, dokonale sladěné ozdoby a okna čistší než výloha klenotnictví. Jen se nám občas zdá, že bez toho Vánoce nebudou dost vánoční.
Přitom si děti za pár let pravděpodobně nevzpomenou, kolik druhů jsme napekly. Zato si možná budou pamatovat, jak jsme se smály u filmu, hrály hry nebo společně zdobily perníčky, které vypadaly jako po menší přírodní katastrofě.
A pokud letos koupíme cukroví v cukrárně? Výborně. Ježíšek nám kvůli tomu občanku nezabaví. A babiččin recept můžeme dál uchovávat jako vzácné rodinné dědictví. Nepoužité, ale s úctou.
Vánoční pohoda za každou cenu. I kdyby nás z ní mělo klepnout
Největší vánoční paradox je, že chceme všem vytvořit dokonalou pohodu, a přitom jsme samy nervózní jako pokladní pět minut před zavíračkou.
Chceme, aby si rodina odpočinula. Proto od rána běháme.
Chceme, aby nikomu nic nechybělo. Proto nakoupíme tolik jídla, že by naše lednice mohla zásobovat menší hotel.
Chceme, aby byli všichni spokojení. Proto řešíme, kdy přijede maminka, co jí tchyně, jestli děti vydrží u stolu a proč se švagr už potřetí ptá, jestli letos zase bude bramborový salát.
Nebude, samozřejmě. Letos plánujeme podávat sushi a ananas.
A pak přijde jedna z nejnebezpečnějších vánočních vět: „Lásko, řekni mi, s čím ti mám pomoct.“
Na první pohled krásná nabídka. Jenže my už máme v hlavě seznam čítající sedmačtyřicet položek a opravdu netoužíme ještě někomu vysvětlovat, kde jsou utěrky, jak se balí dárek a proč se brambory na salát musí nejdřív uvařit.
Nejde totiž jen o samotnou práci. Je tu i takzvaná mentální zátěž, tedy neviditelné plánování a hlídání všeho, co je potřeba zařídit. Kdo si vzpomene na dárek pro paní učitelku? Kdo zjistí, kdy je školní besídka? Kdo zajistí, aby pod stromečkem nechyběl dárek pro babičku? A kdo si vzpomene, že nám došel balicí papír, přesně ve chvíli, kdy už máme všechno připravené?
Správně. My. Obvykle ve 23:47.
Jenže letos bychom to mohly zkusit jinak. Opravdu jinak. Ne tak, že si na seznam napíšeme „nestresovat se“ a hned pod něj dalších čtyřicet úkolů.
Můžeme se domluvit na menším počtu dárků, některé cukroví koupit a návštěvy rozdělit tak, abychom Štědrý den nestrávily jako kurýrní služba s kaprem.
A hlavně můžeme rozdělit odpovědnost. Nejen jednotlivé úkoly, ale celé jejich vyřízení. Když partner dostane na starost dárky pro svou rodinu, znamená to, že je vymyslí, koupí a zabalí. Ne že se nás 22. prosince zeptá, jestli už jsme mu něco objednaly.
Možná pak nebudou všechny balíčky dokonale sladěné. Možná někdo přinese špatné ubrousky a někdo jiný zapomene koupit brusinky.
A víte co? Svět se nezboří.
Dokonce ani tehdy, když budeme mít na Štědrý den trochu nepořádek, jeden druh cukroví a stromeček, který vypadá, jako by ho zdobilo stádo hyperaktivních veverek.
Vánoce totiž nejsou soutěž o nejdokonalejší domácnost. A my nejsme zaměstnankyně měsíce v oddělení vánočních zázraků.
A naše vánoční moudro na závěr? Letos Vánoce řešit nebudu! To je věta, kterou říkáme každoročně se stejnou přesvědčivostí jako „od pondělí začnu cvičit“ nebo „do drogerie jdu opravdu jen pro šampon“. Ale třeba letos konečně pochopíme, že nejkrásnější Vánoce nejsou ty, při kterých máme dvanáct druhů cukroví, dokonale umytá okna a nervy v kýblu. Jsou to ty, kdy si dokážeme sednout, nalít něco dobrého a skutečně si užít lidi kolem sebe. A jestli se někomu nebude líbit, že máme jen tři druhy cukroví? S úsměvem mu podáme recept, mouku a váleček. Protože vánoční zázraky se sice dějí, ale vanilkové rohlíčky se samy opravdu neupečou.
Zdroj: Autorský text
Foto: Flickr