Antonius líbal brouky
Vůbec by nebylo špatné popovídat si s Babyloňankou a zeptat se jí, co tenkrát letělo, víc je toho totiž známo o líčení rtů ve starém Egyptě. Možná vás překvapí, že se tam malovali i muži a že kromě červené barvy na rty byla v oblibě modročerná. Krásná Kleopatra se vyráběla z dosti škodlivých látek, ale obsahovala i poměrně diskutabilní „bio prvky“, J neboli drť z rybích šupin a karmínových brouků. Tedy, Antonius to asi neměl při líbání lehké…
Zákaz rtěnek ve středověku
Všemocná církev rozhodně nefandila erotické přitažlivostí, nalíčené rty mohly mít leda tak opovrhované prostitutky, nikoli počestné ženy. Šlo to až tak daleko, že namalovaným dámám hrozilo v přísné Anglii dokonce obvinění z čarodějnictví… Tím spíš patří obdiv anglické královně Alžbětě I., která v 16. století rudé rety „rehabilitovala“, ovšem jen pro VIP kruhy. Otázka je, bylo-li jim co závidět, ona diskutovaná tyčinka byla z včelího vosku a karmínového sulfidu rtuťnatého. O tři století později však prudérní královna Viktorie opět uvrhla rtěnku v nemilost a označila ji za nástroj ďáblův.Pokrok se však nezastavil a v roce 1883 byla jedním z exponátů na výstavě v Amsterdamu rtěnka ze směsi olejů a červené barvy. Touha po zdobnosti zvítězila a je příznačné, že první velkovýroba rtěnek firmy Guerlain se brzy poté rozjela ve smyslné Francii.
Až po 1. světové válce, v roce 1915, spatřila světlo světa vysouvací rtěnka v kovovém pouzdře. Od roku 1930 navíc používáme díky lesk na rty (vynález maskéra Maxe Factora) a od roku 1950 máme dlouhotrvající, neslíbatelnou rtěnku, za kterou vděčíme americkému chemikovi Hazel Bishopovi. Uplynulo 63 let a jedna věc se stále nemění, my tu „neslíbatelnost“ stále stejně rády a dobrovolně testujeme.
Text: M. Červenková
site.imatchu.com