Mýtus č. 1: Pěstouny se mohou stát pouze manželé
Svatba pro pěstounskou péči rozhodně není podmínkou. O svěření dítěte do péče může žádat kdokoli – manželé, životní partneři, stejnopohlavní páry i singles. Klíčový je hlavně vztah k dětem a chuť pomoci, ne manželství. U nesezdaných párů soud svěří dítě do péče jednoho z nich, i když se na výchově podílí samozřejmě většinou oba společně.
„Pro děti je mnohem lepší mít jednoho milujícího rodiče, než nemít žádného a prožít dětství v ústavu,“ říká k tomu paní J., která vychovává v pěstounské péči dva chlapce a jednu holčičku.
Mýtus č. 2: Nevíte, jaké dítě se k vám dostane.
Předtím, než vás krajský úřad nebo Magistrát hl. města Prahy zařadí do evidence osob vhodných stát se pěstouny, upřesníte, o jaké dítě chcete a dokážete pečovat. S odborníky budete diskutovat to, jaké dítě jste připraveni do rodiny přijmout i jaké děti pomoc pěstounů reálně potřebují. Máte prostor zhodnotit své limity a konkretizovat, na co se příliš necítíte a v čem byste si nevěřili, např. ohledně věku dítěte, jeho zdravotního stavu nebo počtu přijímaných dětí
„Krajský úřad tyto představy zohledňuje a při zprostředkování pěstounské péče zvažuje pečovatelský potenciál. Následně pečlivě vybírá, která rodina je pro dané dítě nejlepší. Někdy věci naberou rychlý spád a telefon s dobrou zprávou může zazvonit kdykoli, jindy zaberou několik týdnů i měsíců,“ vysvětluje Milena Johnová, radní hl. m. Prahy pro sociální politiku a zdravotnictví.
Mýtus č. 3: Děti z ústavů jsou problémové a nezvladatelné
Na utváření každé osobnosti a charakteru mají vliv geny, prostředí a také náhoda. Děti v náhradních rodinách se vypořádávají s různými traumaty a těžkými životními zkušenostmi a je pro ně nesmírně náročné vnímat svět jako bezpečné místo, kde mohou opět důvěřovat lidem. Náhradní rodiče pomáhají svěřeným dětem vyrovnat se s jejich nejistotou a nesnázemi. Projevují cit a vřelost, podporují, aby si dítě vybudovalo zdravou sebedůvěru
a našlo své místo ve společnosti. Každé dítě potřebuje být přijímáno takové, jaké je. Musí cítit, že někam patří
a že něco dokáže. I ty nejtěžší překážky se dají překonat, když vnímá lásku a náklonnost jeho blízkých.
„Na pěstounství nikdy nebudete sami. Poradenství a podporu poskytují doprovázející organizace s psychology
a dalšími odborníky, kteří pomáhají upevňovat vztah mezi náhradními rodiči a dětmi. Rady a oporu přináší i silná komunita pěstounských rodin a v neposlední řadě přirozeně také nejbližší okolí, jako jsou širší rodina, přátelé
a známí,“ popisuje Johnová.
„Pěstounství je nádherné. Pokud má někdo možnost a sílu změnit dětský život k lepšímu, měl by to podle mě udělat. Děti veškeré úsilí a péči vrací svou bezmeznou láskou. A i když to někdy nemusí být úplně jednoduché, přijdou okamžiky, kdy vás dítě obejme a vám dojde, že je díky vám šťastné. A pak jste zákonitě šťastní i vy,“ dodává paní G.
Mýtus č. 4: Každé pěstounství je jen krátkodobé
Rozlišujeme pěstounskou péči na přechodnou dobu a tzv. dlouhodobou pěstounskou péči. Zatímco v pěstounské péči na přechodnou dobu by děti zpravidla neměly setrvat déle než jeden rok, tzv. dlouhodobá pěstounská péče může trvat až do zletilosti dítěte, a i poté často dítě zůstává součástí náhradní rodiny.
Pěstouni na přechodnou dobu zajišťují tzv. krizovou péči o děti, během níž je biologické rodině dítěte dáván prostor, aby si upravila své podmínky a dítě mohla převzít co nejdříve zpět do své péče. Pokud se rodičům nepodaří upravit si své podmínky natolik, aby mohli zajistit adekvátní péči o děti, je třeba dětem vyhledat jiné stabilní rodinné prostředí. Úřady pak pro děti vyhledávají nejčastěji vhodné tzv. dlouhodobé pěstouny.
I po svěření dítěte do tzv. dlouhodobé pěstounské péče se ale může stát, že si jejich rodiče upraví své podmínky natolik, že se děti budou moc vrátit do jejich péče. O případném návratu dítěte do původní rodiny rozhoduje vždy soud, který posuzuje, co je v nejlepším zájmu dítěte. Stává se tak, že dítě až do zletilosti vyroste v pěstounské rodině a stane se jejím právoplatným členem. Zároveň ale zná svoje kořeny, své biologické rodiče a díky znalosti celého svého životního příběhu chápe, proč u biologických rodičů nemůže vyrůstat.
Mýtus č. 5: Pěstounství rovná se adopce (osvojení)
Osvojení a pěstounství spojuje láska k dítěti. To většinou oslovuje své nové rodiče „mami“ a „tati“, avšak pěstounství není to stejné co adopce. Pěstouni nemají k dětem vyživovací povinnost, nejsou jejich zákonnými zástupci, je zde snaha o zachování pravidelného kontaktu dítěte s jeho biologickou rodinou. Pěstouni jsou ze strany státu za jejich péči o přijaté děti podporováni dávkami pěstounské péče, pěstounské rodiny jsou také
v pravidelném kontaktu se sociálním pracovníkem, popřípadě dalšími odborníky, psychology atd.
Adoptivní rodiče se naproti tomu stávají zákonnými zástupci dětí a jsou zapsáni do rodného listu dětí namísto jeho rodičů. Adoptivní rodiny již nepřijímají žádnou zvláštní finanční podporu z veřejných financí a nemusí být ze zákona v kontaktu se sociálními pracovníky a dalšími odborníky.
Životní situace většiny dětí v kolektivních zařízeních umožňuje, aby byly svěřeny do pěstounské péče, jen zlomek dětí ztratí své rodiče úplně a stanou se tzv. právně volné pro osvojení.
Šance na lepší život pro dítě i pěstouna
Děti vnáší do našich životů radost a naplnění. Na oplátku očekávají pochopení, lásku a podporující zázemí. Dejte dětem v ústavní péči šanci na lepší budoucnost a staňte se jejich milujícími náhradními rodiči. Pěstounem totiž může být opravdu každý.
„Pokud teprve uvažujete o pěstounství, prohlédněte si webovou stránku novipestouni.cz, kde se seznámíte
s příběhy skutečných náhradních rodičů a naleznete detaily pěstounské péče. Jestli už jste učinili rozhodnutí, že dopřejete šťastné dětství a milující náruč opuštěným dětem, navštivte obecní úřad v místě trvalého bydliště, který poskytne bližší informace o žádosti a dalších podkladech,“ vyzývá Milena Johnová.