Když Clover během dramatického vyprávění o Králíčkovi Petrovi viděla zemřít svého učitele, začala pociťovat silnější pouto k umírajícím než k živým. Poté, co na onen svět odejde i její milovaný dědeček, který ji vychoval, rozhodne se stát úmrtní dulou, společnicí doprovázející klienty během posledních chvil jejich života.
Smrt druhých ji ale zaměstnává natolik, že jí nezbývá čas na vlastní život. Většinu volných dnů tráví sledováním romantických filmů ve společnosti svých mazlíčků a nemá téměř žádné přátele.
Poslední přání jisté kurážné staré dámy ji však vyšle na cestu za odhalením jednoho zapomenutého milostného příběhu. Během komplikovaného bádání si Clover musí ujasnit, co skutečně chce, a rozhodnout se, zda najde odvahu vydat se vstříc i vlastnímu šťastnému konci…
Ukázka z knihy:
Neměla jsem v plánu počítat, kolik lidí jsem od smrti pana Hylanda před jednatřiceti lety viděla umírat, ale mé podvědomí bylo jako pilný účetní. Tím spíš, že jsem se blížila k celkem působivému milníku. Skóre se totiž právě dnes vyšplhalo na devadesát sedm.
Stála jsem na Canal Street a sledovala zadní světla odjíždějícího pohřebního vozu. Připadala jsem si jako běžec, který právě předal štafetový kolík. Můj úkol tu skončil.
Navzdory výfukovým plynům a palčivé směsi sušených ryb a tamarindu jsem stále cítila pach smrti. Nemyslím tím zápach rozkládajícího se těla. S tím jsem se nikdy vypořádávat nemusela, protože s umírajícími setrvávám jen během těch chvil, kdy balancují na hranici mezi naším a oním světem. Mluvím o tom druhém pachu, výrazném pachu přicházející smrti. Těžko se to popisuje, ale je to jako sotva postižitelný přerod mezi létem a podzimem, kdy se ve vzduchu cosi změní, ale vy nevíte, co přesně to je. Během let, kdy jsem pracovala jako úmrtní dula, jsem se ten pach naučila rozpoznávat. Díky tomu jsem pokaždé věděla, když byl někdo připraven odejít. A pokud se na místě nacházeli jeho blízcí, dala jsem jim vědět, že je čas se rozloučit. Dnes tu ale nikdo blízký nebyl. Divili byste se, jak často se to stává. Vlastně kdyby nebylo mě, nejméně polovina z těch sedmadevadesáti lidí by umírala
o samotě. V tomhle městě sice žije devět milionů obyvatel, ale New York je plný osamělých lidí, kteří mnohého litují. Mým úkolem bylo zařídit, aby jejich poslední chvíle nebyly tak prázdné.
Sociální pracovnice mě Guillermovi doporučila před několika měsíci.
„Musím vás varovat,“ řekla mi do telefonu, „je to mrzutý a zahořklý muž.“
Nevadilo mi to. Obvykle to znamenalo, že se ten člověk bojí a cítí se nemilovaný a sám. Když si mě tedy během první návštěvy Guillermo téměř nevšímal, nebrala jsem si to osobně. Ale když jsem na čtvrtou návštěvu přišla pozdě, protože jsem si nešťastnou náhodou zabouchla klíče od bytu, díval se na mě se slzami v očích. Posadila jsem se vedle jeho postele.
„Myslel jsem, že nepřijdete,“ řekl s tichým zoufalstvím ztraceného dítěte.
„Slibuju vám, že to se nestane,“ ujistila jsem ho a stiskla jeho svraštělou ruku v dlaních.
A vždycky jsem dodržela slovo. Doprovázení umírajících posledními dny jejich života je privilegium. Obzvlášť, když jste tím jediným, čeho se ještě mohou držet…
Ze zahraničních médií:
- „Nevšední, krásné a příjemné čtení.“
New York Times
- „Úžasný román o zármutku, lásce a lidské sounáležitosti, jenž osloví milovníky knih, které připomínají hřejivé objetí.“
BookPage
- „Srdceryvné vyprávění o smrti, jež však není sentimentální – soustředí se na to, proč stojí za to žít.“
Booklist
- „Nádherný příběh o zranitelné a empatické ženě, která zjišťuje, že aby se mohla pořádně starat o druhé, potřebuje, aby se někdo staral i o ni.“
Kirkus Reviews
Mikki Bremmer je australská spisovatelka žijící v New Yorku. Píše o architektuře, umění a designu. Vše, čeho lituji je její první román. Více se o ní můžete dozvědět na www.mikkibrammer.com.
Mikki Bremmer: Vše, čeho lituji, přeložila Karolína Limrová, vydává Ikar, 344 stran, doporučená cena 429 Kč.
zdroj/foto: Euromedia.cz