Branding patří mezi méně zpopulizované druhy bodyartu. Tetování barvou je sice fajn, ale to už má dnes skoro káždý. Tradiční branding (značkování) vychází ze značkování nejen dobytka, ale dokonce i zločinců. Nejen tedy vypálení lilie jako znak nevěstky na rameno Mylady de Winter ze Tří mušketýrů od Alexandra Dumase, ale třeba i tradiční označení zločinců v Číně zvané WU Xing. Dnes se využívá hlavně za módním účelem zkrášlení kůže, nebo k nenápadnému zakrytí nechtěných jizev po operačním zákroku.
Proces se provádí nažhavenou chirurgickou ocelí – formou z ocelového plechu, nebo i metodou kauterizačním skalpelem, či dokonce odpařením vrstvy kůže laserem. De facto, obrazec jednoduchého tvaru se vypálí přiložením cejchovací formy na kůži a vznikne tak lokálně ohraničená popálenina 2. stupně. Nejprve vypadá rána trochu děsivě, ale po pár týdnech se z ní vytvoří jizva červené barvy, která po několika měsících zesvětlá do odstínu světlejšího, než je vlastní barva kůže. Hojení celkově rozhoduje o kvalitě a podobě kýženého výsledku. Podle typu kůže a požadavku na prokreslení detailu se spálenina buď ponechá a jen se hlídá, aby v místě nedošlo k infekci, nebo se vzniklý strup strhává či odmočuje, aby výsledná jizva byla výraznější, případně plastická.
Oproti tetování barvou není branding překážkou například při vyšetření NMR (nukleární magnetická rezonance), ale není ani překážkou z náboženských důvodů u určitých etnických skupin, kde použití barevného tetování a vložení trvalé barvy do kůže může být dokonce až indikací k vyloučení z možnosti pohřbu.
Branding nese mimo atraktivity a určité decentnosti i jisté symbolické poselství o překonání prastarého a hlubokého strachu z bolesti a ohně.
Co si myslíte Vy? Je pro Vás branding přijatelná trvalá ozdoba těla, nebo zatím zůstáváte u tetování, nebo nejlépe u úplně nepoškozené kůže?
Foto: Instagram