Jsem přesvědčená, že když nefunguje postel, pak nepřipadá v úvahu kostel. Ať si kdo chce co chce říká, intimní souhra ve vztahu je prostě základ. Nepřeháním, pokud sama za sebe tvrdím, že sex je padesát procent, ne-li víc. Je sice pěkné a jistě přínosné vést s protějškem dlouhé hodiny analytické diskuse
o záležitostech všehomíra, k tomu jsou ale určeni spíš přátelé.
Vím taky, jak úmorné může být fyzické pnutí ve chvíli, kdy se váš nový objev prostě k ničemu nemá.
Jednu takovou trpkou zkušenost mi přihrála před pár lety seznamka.
Možná se vám někdy poštěstilo žít rok, dva nebo dokonce tři v celibátu, takže chápete, že je to poměrně krušné. Spojila jsem se tedy virtuálně s nadprůměrně sympatickým charismáčem, který jakoby vypadl z dob středověkých hrdinů, ale v modernější verzi. Urostlý s dlouhými vlasy, širokými rameny a ostře řezanými rysy. Hned na první kavárenské poznávačce jsem věděla, že tento třicetiletý pán je výhra v loterii. V seriálu Sex ve městě mají pana Božského, tenhle ho tedy strčil do kapsy i s botama a příruční taškou.
Scházeli jsme se každý týden, zval mne na večeře do hezkých restauraci, pak také na projížďky jeho jeepem v okolí Prahy. Hovořili jsme snad o všem, k čemu se dá vykouzlit duchaplný komentář. A byla to nádhera. Splňoval nejen nároky na vizuální stránku, ale světe div se, i ta duševní byla vysoce nad rámec očekávání. Kráčet vedle 190 centimetrů vysokého uhrančivce s vytříbeným vkusem v oblékání a vytříbeným humorem mi jednou týdně činilo radost větší, než rozbalování dárků v dětském věku o vánocích. Mělo to jen drobnou vadu na kráse – můj nový objev to nějak ne a ne rozbalit v oblasti fyzického kontaktu. Jak by řekla rozjívená puberťačka: „Už jsme se viděli osmkrát a on mi nedal vůbec žádnou pusu.“
Naše komunikace byla zoufale kamarádská. Jenže jeho charisma a vůně si o kamarádství vůbec neříkaly. S pocitem jeptišky vypuštěné po třiceti letech z kláštera jsem během našich sedánků u večeře či kávy vysílala oční signály tak jasné, že by se chytil i telegrafní sloup. Mile usměvavý gentleman však zachovával pokerface. O co mu sakra jde? Hlavou se mi hnaly desítky egopopravujících myšlenek. Když jsem se při setkání číslo devět na odpolední kávě konečně odvážila zeptat, jak to vlastně on má se ženami, usmál se a odvětil, že tohle téma není na pořadu dne.
Uplynuly krušné dva měsíce a scénář byl pokaždé podobný. Vyzvedl mne na místě určení, odjeli jsme v ústrety zábavě a pak mě zase ve vší počestnosti vrátil. Dokážete si představit pocit zdrcujícího hladu, zatímco vám přímo pod nosem voní čerstvé lahodné karamelové brownies a vy si nemůžete kousnout? Moje morální zábrany mizely jako pára nad vroucím papiňákem. Papinovu hrnci jsme se totiž začala podobat i já. A tak jsem hodila za hlavu svoji předstíranou cudnost a pozvala ho navečer k sobě domů. Souhlasil. Obavy z toho, že se jedná o masového vraha v roušce gentlemana, musely jít stranou.
Nalíčila jsem past. Ze zpětného pohledu byla míra její originality rovna bodu mrazu, nicméně chytré rubriky v ženských časopisech ji vřele doporučovaly. Aranžmá afodiziakálně vonících svíček, které jsem v bytě předvedla, by zasloužilo první cenu nadrženého designéra roku, lahev vína zase cenu za rozhazovačnost, protože mě stála 800 korun. Vyzývavé minišaty, na které jsme sázela nejvíc, byly sice domácím kouskem skřínového arzenálu, nicméně nasoukat se do nich rovnalo se podívané pro otrlé. Svědky můj souboj tělesné reality velikosti M s realitou šatů velikosti S opravdu nepotřeboval. A pak to šlo ráz na ráz. Přišel, usadil se a hned započal vyprávění o současném stavu české kinematografie. Zaujat čerstvě shlédnutým filmem se zářivým okem vyprávěl jako na divadle. Vedli jsme debatu na tohle téma a já se během sedu naproti němu pustila do akce.
Odehrála jsem pjeládu tragikomických pokusů
o svádění takového ražení, že se i Charlie Chaplin závistí musel obracet v hrobě. Vykrucování v rádobynechtěných pozicích, dolní končetiny nenápadně od sebe a k sobě, dekolt proklatě nízko, lascivní dvojsmyslné komentáře. A on? Stále s pokerface sedí na gauči, usrkává víno
a poklidně se mnou konverzuje o hrůzyplnosti filmů typu Kameňák. Běželo mi hlavou, že výměnou za noc s tímhle amantem bych se na něj klidně podívala šestkrát za sebou. Probrali jsme aspekty diváckého nevkusu, neumětel filmových režisérů a chyby a nesmyslné scény ve filmech, jako bylo třeba novodobé jízdní kolo v Noci na Karlštejně. Kolem desáté večer, kdy jsme se dotkli nanjevýš očima, jsem si konečně přesedla vedle něj na gauč. Na to konto okamžitě vyrukoval s resumé, že už musí jet, protože brzo vstává.
Měla jsem toho dost. Sebeovládání i vína v hlavě. Vrhla jsem se na něj jako neohrabaný sultán na Angeliku v kultovním romantickém filmu Angelika a sultán. Už jen ten fakt, že jsem vždycky toužila být Angelikou, byl v této chvíli pro mne více než dehonestující, ale už se to prostě nedalo vydržet. Odtáhl se a vykoktal se sklopeným zrakem, že je sedm let štastně zadaný, toho času ale nešťastně. A potřeboval si trošku povyrazit a se mnou se prostě tak perfektně povídá.. Že svou holku docela miluje, ale že se můžeme klidně jako kámoši scházet dál.
Hulvát, hovado, magor. Ačkoli mi tohle běželo hlavou, s vypětím posledních zbytků důstojnosti jsem zapředstírala samaritánství. Já to vlastně chápu a je to v pohodě. Jen co za ním zapadly dveře, věděla jsem, že to bylo poslední setkání. Moje ego dostalo nakládačku. Na druhou stranu byl ten pán taky poměrně zvláštní patron. Třeba skutečně chybělo málo a vyloupnul by se z něj maniak. Netoužila jsem moc pátrat po zákulisních okolnostech a byla jsem nakonec ráda, že jsem podivína začlenila do své existence jen prostřednictvím tohoto svědectví. Když si představím, jak mi takovou netykavku předvádí v regulerním vztahu, mrazí mě z toho v zádech a jiných končetinách.
Cesty chtíče jsou nevyzpytatelné, o tom dost necudně vypovídá epizoda mého Chlapidária na téma sexuálních dis-harmonií aneb někdo to rád pořád a někdo každé úterý a duben: https://www.stream.cz/chlapidarium/10008139-sexualni-disharmonie