Udržet si chlapa dá někdy práci. Zvláště pak, když je to notorický záletník. Bohužel jste do něj ale už bezhlavě zamilovaná a tak v třeskuté naivitě uděláte cokoli, abyste ho získali na svoji stranu. Za cenu pošlapané důstojnosti duševní i fyzické. Není žádnou novinkou, že se některé z nás v takových chvílích uchylují k vizuálním proměnám. S maximální měrou infantility doufáme, že je to správná cesta. A ani já nebyla před třemi lety výjimkou. Můj idol mi utíkal mezi prsty
a já se jala jednat.
Dovolila jsem si vyjmout úryvek z mé knihy Chlapidárium, abych jaksi zdůraznila své šlápnutí vedle a to konkrétně do obličejové oblasti.
Nastudovala jsem si, co se dalo, o estetické dermatologii a hned se objednala na zkrášlovací kliniku. Paní doktorka s jehlou se do mě hned pustila. „Rýhy kolem pusy vyplníme kolagenem, do čela píchnu pár jehliček botulotoxinu.“ „Tak, hotovo. Dělá to šest tisíc, další prosím.“ S bolavým obličejem jsem se odporoučela domů. Tak si počkám na ten zázrak.
Za týden se objevil výsledek a skutečně jsem na něj zírala jako zjara. Rýhy kolem úst zmizely a čelo bylo hladké jako alabastr. Nešlo s ním moc hýbat, ale vypadalo skvěle. „Vypadáš dobře,“ hlásil můj jindy kritický otec. „To víte, hodně spánku, zdravá strava,“ blafuju v práci na adresu chválících kolegů. Můj narcistní modus nabírá na obrátkách. Denně na sebe zírám a nacházím další defekty. Zkrabatělá kůže pod očima
a dvojitá brada musí pryč. Trůním na křesle v ordinaci. „Myslím, že to nepotřebujete, ale když jinak nedáte…“ sází mi lékařka injekce do inkriminovaných míst.
Za měsíc s hrůzou koukám na mírně skrčené čelo. A už letím bez objednání na kliniku. „Botox do čela?
Vy jste se zbláznila. Neexistuje, přijďte za půl roku.“ Nakvašeně odcházím. Tady už mě neuvidí.
„Hele, běž k Havlíkové, ta ti tam toho napíchá, kolik budeš chtít,“ radí mi injekcemi protřelá známá, které bych hádala něco mezi dvaceti a padesáti. A má pravdu. Doktorka Havlíková mi botoxu nadávkuje tolik,
až se mi motá hlava. Pod oči, do čela, mezi obočí i k ústům. Jsem o vrásky a 12 tisíc lehčí. Mám mozek třicátnice a vypadám na dvacet. Přechytračila jsem ontogenezi.
Účinek botoxu se obvykle projeví po týdnu. Sedmý den od zákroku jsem se probudila a něco bylo špatně. Můj obličej. Byl tuhý jako starověká busta. Večerní rodinná oslava ale nedovoluje absenci. V rámci bujarého posezení se všichni dobře baví. Taky se směju, ale jaksi to nejde. Vytvářím pouze děsivý škleb. Znervózním a v rozjařené společnosti se propadám do deprese. Zkouším se mračit, pitvořit. Mimické svaly se ale ani nehnou. Rodiče mě pozorují. Pak se odváží zeptat, co se mi to stalo. Vyrukovat s pravdou je ponižující,
ale není zbytí. Rodina je zděšena. „Kdy ti to proboha zmizí?“
Přemíra botulotoxinu vyvolala naprostou ztrátu pohybu. V absurdně vyhlazeném obličeji se mi doslova jen koulely vytřeštěné bulvy. V duchu jsem proklínala všechny zlosyny estetického průmyslu. Chtělo se mi řvát, ale obličej se ani nehnul. Když účinky za čtyři měsíce opadly, blahořečila jsem každou vrásku až do nebes. A co dělal po celou dobu můj „drahý“? Na jeho chování se pranic nezměnilo. Přesněji, dlel na „služebních cestách“ stále častěji,
až vyšuměl nadobro.
Netvrdím, že je nezbytně nutné vyhýbat se drobným úpravám obloukem, ale všeho s mírou. A má li ten pravý Míra na začátku velké M, pak vás bude milovat i se svraštělým čelem. V rámci vzpomínek na své divoké rekonstrukční období jsem zapátrala po internetu, abych vyzdvihla některé opravdu radikální proměny,
u kterých se leckdy soudnosti nekladou meze. Tak příjemnou podívanou. Tedy, možná spíš nepříjemnou?
I když..proti gustu..
https://www.stream.cz/chlapidarium/10009044-plasticke-operace-a-radikalni-promeny-do-podoby-celebrit