Zlatokopka, stíhačka, žárlivá hysterka, slušně řečeno poběhlice či lehká holka. My ženy jsme často ze strany mužů často-vány nejrůznějšími výrazy. Ale jsme opravdu takové? Může z psychologického hlediska vůbec existovat čistá esence výše uvedených neřestných typů „osobnosti“?
Já myslím, že určitě ne. Jsem přesvědčená, že v náruči správného chlapa každá žena prostě rozkvete. Pokud tedy netrpí psychickou poruchou a o té tady rozhodně není řeč. I když..když se nad tím zamyslím, já sama jsem byla svého času čestným případem pro docenta Chocholouška. Ale to je prostě jen klasická vyjímka, která potvrzuje pravidlo!
Přiznávám, že mám menší problém se žárlivostí. Před pár lety měl rozměry opravdu gigantické. Rozpadlo se mi kvůli tomu několik docela dobře fungujících vztahů. Například svému prvnímu chlapci jsem dokázala huronsky nadávat z okna na celou ulici nevybíravými výrazy jen proto, že strávil několik minut před domem v družné debatě s mojí sousedkou. Velice nerada dnes také vzpomínám na otřesné hysterické scény, kdy jsem neunesla fakt, že se můj partner objal s dlouholetou kamarádkou. Taktéž si s těžkým srdcem připomínám, kterak jsem v rámci uražené ješitnosti několik hodin dlela v nočních hodinách v koruně stromu. Proč jsem takto trucovala? Můj drahý dostal na narozeninové oslavě pusu na tvář od spolužačky, jíž neviděl 10 let. V neposlední řadě je mi dodnes stydno za noční útěk do temnoty lesů z domu mého dalšího partnera, kde jsem opileckým pláčem štkala dobré dvě hodiny v křoví. Příčina? Chlapec se zapovídal s přítelkyní svého nejlepšího kamaráda a chvíli se mi na venkovské zábavě nevěnoval.
Ano, bylo to se mnou pekelné a gratuluji všem, kteří tento netradičně tragický vztah ukončili. Na jejich místě bych učinila to samé a možná mnohem dřív.
Žárlivost je parazit nevídané destruktivity. Zlomí i sebesilnější lásku, odežene i toho nejvytrvalejšího tvrďáka. Po letech mi díky zkušenostem a následnému nárůstu sebereflexe došlo, že pokud nezapracuju na zdravé sebedůvěře, můžu se rovnou odebrat do kláštera. V horším případě v ústrety léčebnému pobytu v Bohnicích. A tak na sobě pracuji a učím se. Vážit si sebe sama. Nosíme-li ve svém nitru nízké sebevědomí, je pravděpodobnost, že se vztah zadaří, opravdu pramalá.
Je třeba pátrat v sobě po příčině, abychom si pak prostřednictvím nebohých partnerů náš do morku kostí zažraný problém nesnažily kompenzovat. Tohohle zákeřného parazita mysli můžeme vyhnat pouze za předpokladu usilovné práce na sobě samých. Hodně mi pomohlo vybudovat si vlastní kariéru, pěstovat koníčky. Tudíž se opřít o sebe sama, radost a výsledky práce. Tak mi už partner není hromosvodem nejistoty, ale rovnocenným parťákem. A když se obejme s kamarádkou na oslavě, neznamená to pro mě tragický koncert konkurenčního boje, ale úplně normální součást života.
A zde přikládám malou exkurzi mezi ženy, které rozhodně nespadají do kategorie „ideál“. Poradenství mi poskytl nejmenovaný dobrodinec, který si nepřál být jmenován. A já ho chápu.:-)
https://www.stream.cz/chlapidarium/10008864-zeny-ktere-byste-mit-doma-nechteli#nejnovejsi