Že jsou sprostá slova dominantou zedníků, pavlačových drben
a bab trhovkyň? To už dávno neplatí. Vlastně to neplatilo nikdy. Každodenní realita je toho jasným důkazem.
Když mi bylo 23 let, chodila jsem s agresivním psychopatem. Kdejaký psychiatr by mi asi oponoval, neboť to z medicínského hlediska byl spíš agresivní jedinec s poruchou osobnosti.
Ale na tom nesejde. Byl to velmi dominantní manipulátor a naše vzájemné soužití fungovalo spíše na principu zákazů a příkazů. Pochopitelně z jeho strany. Odborník žasne a laik se možná diví, proč jsem se s ním nerozešla. Empatický člověk pochopí, že nejen v mladickém věku bývají někteří z nás příliš submisivní.
A já zamilovaná tehdy nebyla výjimkou.
Můj drahý navzdory své tvrdosti nesnášel vulgarity u žen. A tak jsem při každém nechtěném vyslovení
„ty vole“, při každém „idiotovi“, či únavě jako „prase“dostávala notné verbální kapky. Vše vyvrcholilo jednou
u večeře, kdy jsem s vřelým kusem brambory v ústech bezděčně vykřikla „doprdele!“ Spálený jazyk ale nebyl v té chvíli tím nejhorším. Jiří mi vrazil facku, že se mi před očima roztančily hvězdičky celé vesmírné galaxie. A to byl naštěstí konec. Ne mého „sprosťačení“, ale tohoto nezdravého vztahu.
Dva roky poté jsem se ocitla na diskotéce, kam jsme s kamarádkou jakožto zatvrzelé rockery z rozmaru vyrazily sarkasticky komentovat místní dění. V průběhu večera jsem se jala navštívit toaletu, kde se odehrála zajímavá scenerie.
Dvě atraktivní blondýnky vzezření Barbie panenky v jemnější verzi se tu kultivovaly před zrcadlem. Záviděla jsem jim jejich skutečně dokonalé útlé postavy, zdravé lesklé dlouhé kadeře
a souměrné rysy v obličeji. Při pohledu na ně bylo jasné,
že tyhle dámy okolo dvaceti pěti let věku mají dnes pod palcem veškeré pánské osazenstvo. „Ty vole, já vypadám jako kokot dneska!“ „Ale hovno, ten týpek na baru na tebe furt čumí jak péro.“ „Hele drž hubu, je jenom nadženej jak hovado, no.“
„Asi si chce jenom zaš…., ale točí se tam kolem něho nějaká vypatlaná p.ča.“
Nu, musím konstatovat, že v té chvíli mi opět přistál na tváři políček. Tentokrát ale imaginární. Ten kontrast dívčího vizuálu a verbálního projevu byl opravdu překvapující. Dlaždiči všeho světa si v tu chvíli mohli vzít dovolenou. A být chlapem? Pokud bych si nechtěla jen s prominutím zaš…, bych taky nejspíš vzala kramle.
Moje známá, masérka, mi vyprávěla docela vtipný přiběh. V pátek, zdrchaná po náročném týdnu, se v práci dozvěděla, že její bývalý manžel nechce platit alimenty. A tak jí na recepci body-salonu při debatě se kolegyní tak trochu ruply nervy. Spustila na výtečníkovu adresu plejádu nadávek takového ražení, že se musely červenat i místní zářivě bílé stěny. Po několika minutách tohoto koncertu pro otrlé se s brunátným nenalíčeným obličejem a propocenou košilí otočila. Ve dveřích už drahnou dobu stál další zákazník. Pětačtyřicátník s udiveným výrazem nesměle přistoupil s dotazem, zda se může ještě narychlo objednat.
Má stále rozlícená známá v rauši jen odsekla. „Jo.“ Za normálních okolností by citlivý kilent po takovém představení prchnul o dům dál jako vyplašený a znechucený zajíc. Dotyčný ale po skončení masáže (kterou pod rukama kamarádky v ráži odvážně absolvoval) pozval moji nenalíčenou, zpocenou a rozlícenou známou s mastnými vlasy na rande. Je to pět let a jsou spolu dodnes. A štastní. Prý ho tenkrát prostě uchvátila svou bezskrupulozní přirozeností.
Sprostá slova jsou stále jenom slova. A ta, jak známo, mají velkou moc. Rozdělují i spojují.
A proč zrovna tato tématika? Přišla mi na mysl ve chvíli, kdy jsem psala scénář na téma: co muži na ženách opravdu těžko snáší. Více o tom v aktuální epizodě Chlapidária.
https://www.stream.cz/chlapidarium/10009242-cim-zeny-spolehlive-odradi-kazdeho-muze#nejnovejsi