Existuje pár výrazů, na které jsem opravdu alergická. Jsou to především zdrobnělá oslovení typu „broučku“, „kotě“ nebo „zlatíčko“. Nemohu vystát, když zdrobněliny obecně používají muži. „Bolí mě nožičky, bříško, to je super filmeček.“ Nejhorší kategorií je pak bezduché opakování jedné konkrétní fráze. Miluju tě.
Ačkoli to může znít divně, „miluju tě“ víceméně nesnáším. Sama jsem tuto otřepanou frázi vyslovila v životě jednou, možná dvakrát. A to ještě jen proto, abych udělala radost svému protějšku, který byl zvyklý tohle slýchat. Zvykli jsme si mluvit víc, než konat. Zvykli jsme si také v některých případech tohle kouzelné slůvko používat jako omluvný alibismus, uklidňovací frázi. Řeknu cokoliv, hlavně, ať je klid. Podobně jako opakovaný vtip přestává být vtipem, ztrácí sebectnostnější tvrzení několikerým omíláním hloubku a význam. Pro řečníka i pro posluchače.
Zažila jsem vztah, naštěstí krátkodobý, kdy mě dotyčný pán finančně i fyzicky využíval. Své parazitování
ale prokládal neustálými ódami na mou krásu, oduševnělost a v neposlední řadě nezapomněl vždy dodat,
jak moc mě miluje. Věřím, že mu bylo v mé přítomnosti dobře. Nicméně, jistě nemusím vysvětlovat,
že s láskou to mělo pramálo společného. Já sama jsem, taktéž v domnění, že skutečně z hloubi srdce miluji, dělala jednomu z expartnerů neopodstatněné žárlivé scény. Ve skutečnosti se jednalo pouze o zvrácený závislácký cit. Je mnoho forem pseudolásky a málo té opravdové. Utvořit si její karikaturu nestojí tolik úsilí. Zkušenosti, sebezdokonalování, poznávání, tvrdá práce na sobě samé – to všechno jsou nezbytné kroky k tomu, abychom pochopili skutečný význam lásky.
Klíčovou roli tu hraje sebeláska. Jak chcete rozdávat cit, když ho nejste schopni dát sami sobě? Já jsem si do jisté doby tento pojem vykládala chybně. Domnívala jsem se, že nedostatek sebevědomí je přirozený stav určité pokory k životu. Že mít se rád je příliš sobecké a riskantní. Sobecké to svým způsobem je. Ale určitá míra sobectví je, jak známo, naprosto přirozená a hlavně potřebná. To slovo jen divně zní a my jsme si ho chybně interpretovali. Znám pár celoživotních ultrasamaritánů, kteří se obětují druhým až do morku kostí a považují to za správné. Bohužel útrpný a unavený výraz v očích některých z nich ukazuje pravdivou realitu. Pokud chceme být pro druhé přínosem, musíme být přínosem především sami sobě.
Existují pojmy, výrazy a sdělení, která by si zasloužila punc vzácnosti a užívání s opatrností, vyjímečně.
A již zmíněné „miluji tě“ by mělo patřit mezi ně. Osvojili jsme si spotřebitelskou terminologii, kterou ze sebe chrlíme hanebně konzumním způsobem na všechny strany, aniž bychom procítili skutečný obsah. Slova mají obrovskou moc. Potěšit i naprosto zklamat. A právě proto bychom jimi neměli plýtvat jako houskami na krámě. A zároveň si vážit toho, že nám je někdo sděluje. To ale není možné ve chvíli, kdy je slýcháme několikrát do týdne. Miluju komedie, pivo, rohlík s vlašákem a taky tebe. Slýchávám občas, že obzvlášť ženy tohle od mužů vyloženě vyžadují. Nechce se mi tomu ale věřit, protože v mém okolí se nikdo takový nenachází. Naopak jsem obklopena lidmi, kteří city k partnerovi vyjadřují právě prostřednictvím svého chování a jednání.
Skutečně není žádné umění a ani to nestojí žádné úsilí otevřít ústa a vyslovit pár písmenek. Když by toto bylo podmíněno například uběhnutím maratonu, myslím, že by milovníků rázem výrazně ubylo. Pravá láska je taková, kdy si dovedeme představit, že nás partner opustí, ale my mu přesto popřejeme štěstí.
A žádná milující slova k tomu nebudou potřeba.
Podívejte se také na stream na novou reportáž o tom jak (ne)milovat…www.stream.cz/chlapidarium