Když mi bylo 13, objevila jsem v lavici takzvaný „dopisek“. 
Kus ze sešitu vytrženého papíru, na kterém stálo krasopisně: „Ahoj Karolíno, líbíš se mi, nešla bys na zmrzlinu?“ Mé první pozvání na rande v životě se pak odehrálo v doprovodu nekonečného červenání se, nesmělého kuňkání
o oblíbených hudebních skupinách a jedné rychle slupnuté jahodové zmrzliny. Jako pihovatá puberťačka ve vytahané dlouhé sukni se splihlými vlasy v culíku a příšerné růžové péřovce jsem vypadala poměrně komicky. Nicméně, můj tehdejší o dvě třídy starší idol to neodradilo. Možná mě zachránil právě hudební vkus – milovala jsem totiž Queeny. Rande se opakovalo ještě jednou prostřednictvím shlédnutí Nekonečného příběhu v přítomnosti jeho rodičů a třetí začalo procházkou místním parkem, v rámci které se mi podařilo uklouznout na psím extrementu. Bylo to pro mě tenkrát tak dehonestující, že jsem už nikdy více navzdory opakovaným žádostem na schůzku s dotyčným nekývla a celý zbytek roku se mi dařilo úspěšně se mu na školních chodbách vyhýbat.
Když mi bylo 20 let, na „první pohled“ jsem se v rámci večírku v rockovém klubu zamilovala do místního nespoutaného šviháka. Měl dlouhé dredy, tílko a maskáče a vypadal přesně jako zpěvák z mé oblíbené metalové kapely. Jakožto rozdivočelá členka rockmetalové mládeže jsem do sebe nezřízeně nalámala několik panáků a pomocí šílených kreací na tanečním parketu jsem upoutala veškerou pozornost do té chvíle znuděného osazenstva. Ve chvíli, kdy jsem se doslova nacpala do hledáčku mého vysněného objektu, bylo vyhráno, ačkoli v testu střízlivosti bych v té chvíli dostala minimálně za čtyři. První rande se ale konalo ještě ten večer a to skutečně stylově po vzoru rockových hvězd. Probudila jsem se neznámo kde s opicí za krkem a oddychujícím švihákem po boku. Narozdíl od exkrementem zkažené první školní lásky se tahle tvrďácká avantýra protáhla na další dva roky. Svým dětem bych o ní ale radši nevyprávěla. Chci z nich mít slušné lidi.
Když mi bylo 30, platonicky jsem se zamilovala do charismatického čtyřicátníka, který mne oslovil na Facebooku. Vzájemná komunikace trvala dlouhé týdny a potenciální schůzka stále nenabývala konkretních rozměrů. Tak jsem na tohoto 200 km vzdáleného mistra netykavku vyrukovala se smyšlenou historkou o tom, kterak jedu s naší firmou pracovně náhodou do jeho města na víkendový teambuidling, a že by tedy bylo možné sejít se na náměstí na kávě. Ve chvíli, kdy jsem konečně naživo po svém boku velebila tohoto muže s velkým m, který vypadal snad ještě lépe než ve virtuálnu, slavila báchorka úspěch. Nejen velké M, ale také veliký důvtip měl tento pán, když se dopídil, že jsem mu lhala.
To už byla ale neděle, neboť po dvou dnech mého pobytu v místním hotelu a dvou večerních dlouhých sedáncích u vína nebylo po jediném kolegovi ani památky. Odjížděla jsem od tohoto charismatického vtipného podnikatele zamilovaná až po uši a on, mavajíc mému vzdalujícímu se autobusu, vypadal zrovna tak. A když pak za mnou pravidelně dojížděl na víkendy, tušila jsem ruku v rukávě. Po tříměsíční známosti jsem se dopídila, že je tento filuta ženatý a navíc se závazky.
A tím nemyslím jen děti, ale také větší než malé množství pohledávek vůči věřitelům. Pochopila jsem,
že balení je ošemetná věc, protože nakrásně hrozí, že se na vás nabalí balík s móresy horšími, než jaké má jakseříka řeznický pes.
Jsou ženy lovkyně, ženy pasivní a pak zřejmě ideální střední cesta. Tedy nahození udičky tak, aby lovená zvěř nepoznala, že je lovena. To se pak nejspolehlivěji chytí, neboť se domnívá, že lovcem je tu ona. Přesněji tedy ON, protože mluvím o mužích. Jsem velmi zvědavá, jak to bude vypadat, až mi bude padesát. I když..vlastně ani ne.
Proto jsem se v aktuální epizodě Chlapidária raději zaměřila právě na CHLAPY! 🙂
Nový díl zde https://www.stream.cz/chlapidarium/10010346-jak-sbalit-zenu#nejnovejsi