Klinický, nebo školní logoped?

Pro zdraví vašeho dítěte je rozdíl zásadní

Svěřujete své dítě do rukou školního logopeda? Pak byste měli zpozornět. Můžete mu totiž nevědomky víc ublížit než prospět. Školní logopedi čili speciální pedagogové se zaměřením na logopedii totiž nemají potřebnou zdravotnickou kvalifikaci a nemohou stanovit přesnou logopedickou diagnózu. Jejich posouzení stavu řeči může být nepřesné nebo dokonce mylné. Naproti tomu kliničtí logopedi nezbytnou atestaci ve zdravotnictví mají. Problém však je, že většina rodičů rozdíl nerozlišuje. Chystaná novela zákona
o pedagogických pracovnících může nejasnosti ještě prohloubit – zavádí totiž pozici tzv. školského logopeda. Stát by se jím mohl každý speciální pedagog – tedy člověk bez zdravotnického vzdělání.

Není logoped jako logoped. Mezi českými rodiči, ale i dospělými pacienty, stále přetrvává zmatek kolem povolání, která se obecně označují jako „logopedi“. Samotný termín je ovšem pouze zjednodušeným názvem, skrývat se za ním může ledacos. „Rodiče obvykle přesné kompetence a rozdíly nerozlišují. Nejčastějším omylem je záměna klinického logopeda – tedy zdravotnického pracovníka s vlastní ordinací – za speciálního pedagoga věnujícího se logopedii ve školách,“ vysvětluje PaedDr. Zdeňka Koppová, členka sekce klinických logopedů při Sdružení ambulantních specialistů. Na rozhodnutí rodičů, kterého z odborníků se svým dítětem navštíví, přitom velice záleží. A špatná volba může mít fatální následky.

Kdo je kdo?

Jedním ze zásadních rozdílů mezi klinickým logopedem (tedy zdravotnickým pracovníkem) a školním logopedem (tedy speciálním pedagogem) je oblast, ve které působí. „Klinický logoped je pracovníkem ve zdravotnictví, jehož kompetencí je prevence, diagnostika, terapie, tedy péče nejen o děti, ale o také pacienty s nejrůznějšími poruchami komunikace od narození až po stáří,“ říká PaedDr. Zdeňka Koppová. „Naproti tomu speciální pedagog pracuje v sektoru školství a zaměřuje se především na předškolní a školní vzdělávání
a prevenci školních obtíží. Jeho kompetence v rámci diagnostiky je značně omezená, protože je dána pouze speciálně-pedagogickým vysokoškolským vzděláním,“ dodává.

Klinický logoped totiž musí kromě speciálně-pedagogického vzdělání se zaměřením na logopedii (rozvoj jedinců s poruchami komunikace a vadami řeči) či surdopedii (rozvoj jedinců se sluchovým postižením) dále absolvovat i speciální přípravu pro práci ve zdravotnictví – tedy pětiletou praxi v ordinaci a pod dozorem zdravotníka. Na konci studia skládá závěrečnou zkoušku – atestaci. Naproti tomu logopedi, kteří se oboru věnují ve školství, své vzdělání ukončují jen získáním magisterského titulu. Potřebnou zdravotnickou kvalifikaci nedoženou ani prostřednictvím celoživotního vzdělávání, které je sice dostupné oběma „typům“ logopedů, ale nerovná se zdravotnickému atestačnímu vzdělání ani rozsáhlým zkušenostem ze zdravotnické praxe. Každoročně provede logoped ve zdravotnictví dle statistik v průměru kolem 2000 ošetření, tedy diagnostik a terapií.

Diagnóza ze školního kabinetu

Klinický logoped může díky své odbornosti spolupracovat s řadou dalších oborů (např. s foniatry, neurology nebo psychology), což mu umožňuje co nejpřesněji stanovit diagnózu a následnou terapii. Školní logoped – speciální pedagog – tuto možnost nemá. Jelikož nejde o zdravotnickou profesi, chybí mu kvůli GDPR dokonce
i přístup k pacientským údajům. Nezabývá se navíc obvykle jen vadami řeči, ale pracuje třeba i se zrakově znevýhodněnými dětmi nebo s jedinci, kteří mají poruchy autistického spektra. Jeho pozornost je tak neustále rozptýlena mezi několik tříd a žáků. Zákonné zástupce pacienta pak speciální pedagog-logoped může pouze upozornit na to, že u dítěte existuje podezření na řečovou vadu nebo komunikační problém – k určení správné diagnózy ale nemá potřebné nástroje ani kapacity. Jeho úkolem je uzpůsobovat výuku ve škole diagnóze žáka – v ideálním případě by tak ovšem měl učinit až na základě výsledků vyšetření u logopeda klinického, který působí v řádné ordinaci, splňující například i požadavky na vybavení a sanitaci, nikoliv v jednom ze školních kabinetů.  

Speciální pedagogové nejsou zdravotníci

Novela školského zákona č. 563/2004 Sb., kterou připravuje ministerstvo školství, by nyní zmatek kolem logopedů mohla ještě více zkomplikovat. Počítá totiž se vznikem nové pracovní pozice – tzv. „školského logopeda“. Tu by ovšem i nadále zastávali především speciální pedagogové. Novela nijak nedefinuje, s jakým konkrétním vzděláním se ze speciálního pedagoga může stát školní logoped.

Pro rodiče i pacienty může vzniknout řada rizik. Vlivem nevhodně zvolené a neodborné péče dětem hrozí dlouholeté problémy ve škole, nezvládání učiva, pocity méněcennosti nebo projevy agrese, ale i úplné odmítání jakékoliv komunikace. „Například dítěti s vývojovou dysfázií (poruchou vývoje řeči), mutismem (ztrátou artikulované řeči), dyslalií (poruchou výslovnosti hlásek), breptavostí nebo koktáním, by se vlivem neodborné léčby mohlo dostat vhodné péče až se značným zpožděním, což by mělo za následek výrazné zhoršení jeho stavu. Čím déle problém trvá, tím hůře se posléze řeší,“ varuje PaedDr. Zdeňka Koppová a připomíná i důležitost včasných preventivních vyšetření. Služby klinických logopedů jsou běžně dostupné i v regionech a obvykle je hradí zdravotní pojišťovna.