Celý život mám raději aktivní dovolenou než pomyslné válení na pláži. Možná za to může skaut, možná moje rodina, a nebo mi prostě vrcholky hor učarovaly nejvíce. Po letech pohrávání si s myšlenkou podívat se do Skandinávie jsem dostala nabídku se do těchto nádherných míst podívat. Neváhala jsem tedy a rozhodla se výlet na sever konečně uskutečnit.
Po zvážení různých cest, jak se do Norska dopravit, vyhrálo stopování. Se stopem jsem měla nějaké občasné zkušenosti z České republiky, ale v zahraničí jsem ho nikdy nezkusila. Pochyby byly rozhodně na místě, ale síla přesvědčení mého parťáka a finanční situace mě přiměly na tento originální způsob dopravy přistoupit.
Vybrala jsem si dovolenou na 17 dní, zabalila si 12 kg do trekového batohu a vyrazila na nezapomenutelnou jízdu přes západní Evropu. Vytyčili jsme si určité body, přes které jsme se měli dopravit do norského Dombasu, který byl cíl naší cesty. Začali jsme v Praze a pokračovali přes Berlín, Roztoky, Kodaň, Malmö, Oslo a dále po jediné dálnici na sever do vesničky Dombas.
Už v Praze ale nastaly problémy v podobě chirurgického zákroku na mém obličeji, kdy mi byla diagnostikovaná v den odjezdu ucpaná mazová žláza, následný chirurgický zákrok a posléze nasazena antibiotika. I přes veškeré komplikace mi bylo nakonec dovoleno vycestovat a my se tedy mohli odebrat na první stopařské stanoviště na severní periferii Prahy.
Ten den nám rozhodně pro stopování nepřálo počasí. Nebe se na nás mračilo a postupem času se mrholení proměnilo v urputný déšť, co nás nemilosrdně bičoval do našich barevných pláštěnek. Naštěstí po 10 minutách zvedání palce nás nabral Petr z Prahy do svého SUV a odvezl před výpadovku do Ústí nad Labem. Dozvěděli jsme se, že také v mládí stopoval a mimo jiné trénuje malé judisty. Po dalších lapáliích, kdy nás na výpadovce vzal Bob z folkové kapely, vysadil nás na šíleném kruhovém objezdu u dálnice, kde si nás do auta vzal Bulhar beze jména a velmi netaktně nám špatnou angličtinou oznámil, že do Berlína nás vezme jen za proplacený benzín, jsme skončili na dálniční benzínce těsně za Ústím nad Labem.
Unavená, s nateklou bradou i špatnou náladou jsem si dala ošklivý kafe a přemýšlela, že mi není souzeno dostat se stopem ani za hranice. Po pár motivujících frázích mého parťáka jsem se odhodlala přece jen zkusit se “hecnout” a dostopovat alespoň do prvního záchytného bodu – Berlína. Před benzínkou jsme vystavili ceduli s danou destinací a čekali. Po pár minutách dorazil ve svém Volvu pán ve středních letech a dal se s námi do řeči. Slovo dalo slovo a po 3 hodinách jsme vystupovali u stanice U-bahnu v Berlíně. Cestou nám pan Jaroslav prozradil, že je bývalý reprezentant florbalového národního týmu, a že momentálně vlastní střední stavební firmu. V mládí také prostopoval půlku Evropy. Také nám vyprávěl, jak s manželkou už procestovali skoro celý svět.
Po domluveném ubytování přes Couchsurfing jsme v Berlíně zůstali ještě další tři dny a poté se opět vydali na sever.