Když mi bylo 20 let, rozhodla jsem se, že prorazím do světa showbusinessu. Kamarád mi nafotil ve svém amatérském ateliéru obrazovou prezentaci a já počala obesílat a obcházet castingové agentury. Že by o mě byla zrovna rvačka, se opravdu říct nedá. Při pohledu na inkriminované snímky ani není divu. Nervozní plovoucí pohled, účes podivného střihu, o naprosto nevkusných outfitech v podobě džínové minisukně
a vytahaného tílka ani nemluvě. Vypadala jsem jako kompozičně zoufalá reklama na charitu.
A přesto se na mě štěstí nakonec usmálo.
Přišel mi zvací email od pražské castingové agentury nesoucí název Crazy Dolphin. Pro plánovaný film v americko-české koprodukci hledají tváře do vedlejších rolí a já jsem potenciální vhodnou adeptkou. Možnost čapnout výjimečnou příležitost rázně za pačesy jsem nemohla prošvihnout. Vyzbrojila jsem se navlněnými polodlouhými vlasy od lokální kadeřnice (polopříčetný pudl na vycházce mi mohl směle konkurovat),
jak jinak než riflovou sukní otřesného střihu po kolena
a domněle vkusným tílkem koupeným za 150 Kč u místního vietnamce na stánku. Jako obuv posloužily korkové sandály na deset centimetrů tlusté podrážce. S tímto fenomenálním výzusem jsem velkolepě dorazila do barrandovských ateliérů, kde se výběrové řízení konalo.
Zjevně krátkodobě pronajatá místnost s dveřmi označenými áčtyřkovým ljejstrem papíru s nápisem Crazy Dolphin mi v té době nepřišla nikterak zvláštní. V chodbě na lavici sedělo několik dívek mého věku, postupně vcházely a vycházely a po dlouhých 45 minutách nervozního čekání přišla konečně řada na mě. Uvnitř se na mě zubili dva třicátníci, jeden s digitálním fotoaparátem nevalné kvality. Výběrové řízení mezi čtyřmi stěnami s unylou kancelářskou výbavou dokresleno dekorací v podobě nepatřičného obrazu s jelenem hovořilo za vše. Pánové bryskně zkasírovali registrační poplatek 400 korun a ihned jsem byla vyzvána k pózování.
V nepřirozeném postoji u bílé stěny jsem se zubila nepříčetným nervózním šklebem. Pánům cukaly koutky. Nedivím se. Plovoucí rozostřený pohled, pokřivený úsměv a zářivě rudý obličej na titulky módních časopisů zrovna neaspirovaly, zatímco v panoptiku bych se vyjímala bravurně. Následně mi bylo oznámeno, že se bude fotit nahoře bez.
Má důstojnost se odporoučela s posledními zbytky soudnosti i sebevědomí a já se pokusila předvést modellingovou pózu jen ve spodním prádle. Pohled na mou osobu byl ale zřejmě tak žalostný, že dnes již
už kultovní oznámení: „Díky, to stačí, my se vám ozveme“, bylo otázkou několika vteřin. Několik vteřin také trval následný sběr mých pěti švestek a když jsem mizela ze dvěří, zaslechla jsem ještě výbuch smíchu.
A tak jsem se z barrandovských ateliérů odplazila nejdříve já, hodně dlouho za mnou pokulhávalo ego a kdesi v dáli se plazila důstojnost.
Pár týdnů po této nezapomenutelné zkušenosti jsem se dopídila, že policie pátrá po dvou podnikavých mladících, kteří v rámci falešné agentury objíždí českou republiku. A hle, byla to zrovna má vstupenka na filmová plátna v podobě šílených delfínů (Crazy Dolphin) a tak jsem při nostalgickém lamentování natočila něco málo o focení. Zkušenosti mám opravdu k nezaplacení : -)
Více také v novém dílu CHLAPIDÁRIA zde: www.stream.cz/chlapidarium/10010600-sileny-svet-fotografie#nejnovejsi