Minule jsme stáli na straně maminek, které večer zachraňují zapomenuté úkoly a školní požadavky oznámené potomkem ideálně ve chvíli, kdy už je v pyžamu. Tentokrát se přesuneme na druhou stranu katedry, protože ani tam se nežije zrovna jako v lázních. Učitel má totiž podobných malých informačních katastrof dvacet nebo třicet najednou. Jeden nemá úkol, protože mu ho „maminka nedala do tašky“, druhý hlásí, že na něj spolužák kouká, třetí právě bez vyžádání zveřejňuje podrobnosti z manželství svých rodičů a čtvrtý doma večer oznámí, že na něj paní učitelka celý den křičela. Že předtím šestkrát neposlechl a jednou lezl pod lavicí, se do domácí verze příběhu jaksi nevešlo. Učitelé zkrátka neučí jen češtinu a matematiku. Část pracovní doby tráví také jako vyšetřovatelé, rozhodčí, psychologové a příjemci rodinných informací, o které nikdy nežádali. A jejich hlavním zdrojem je člověk, který nemůže najít penál, přestože ho má před sebou.
„Maminka zapomněla.“ Maminka přitom netuší, že je právě hlavní obžalovanou
Existuje školní omluvenka, která nepotřebuje razítko, datum ani podpis. Stačí říct: „Maminka mi to zapomněla nachystat.“ Tahle věta dokáže vysvětlit prakticky všechno. Není domácí úkol? Maminka ho nedala do aktovky. Chybí tělocvik? Maminka ho nenachystala. Není podepsaný papír? Maminka zapomněla. Nový sešit? Maminka ho nekoupila. Po několika podobných případech musí učitel nabýt dojmu, že dítě doma funguje jako hotelový host s plným servisem, který se ráno pouze dostaví do předsíně a očekává kompletní výbavu včetně zavazadla.
Pak ale přichází jednoduchá otázka: „A řekl jsi mamince, že potřebuješ nový sešit?“ Následuje chvíle ticha, pohled do lavice a nesmělé: „Asi ne.“ A je vyřešeno. Maminka tedy nezapomněla, maminka pouze opět neprošla zkouškou z telepatie. Ve 21:30 ji zkrátka nezačalo brnět levé koleno, aby pochopila, že její potomek potřebuje na ráno linkovaný sešit, kružítko a podepsaný souhlas s výletem.
Přitom stejný žák bezpečně ví, že mu rodiče před třemi týdny slíbili aquapark, pamatuje si přesný počet minut, o které byl v sobotu zkrácen jeho čas na tabletu, a dokáže vám vyjmenovat půlku postav z oblíbené hry. Informace ‚zítra přines podepsaný papír‘ ovšem cestou domů pravidelně utrpí úplnou ztrátu paměti a vzpomene si na sebe až ráno před katedrou, kdy už je samozřejmě pozdě a hlavním podezřelým se stává maminka.“
Dítě jako rodinný tiskový mluvčí. Řekne hlavně to, na co jste se vůbec neptali
Kdo někdy učil malé děti, pravděpodobně ví, že bulvární noviny jsou proti nim diskrétní četba. Děti totiž ještě úplně neovládají společenský filtr a rodinné soukromí chápou spíš jako doporučení než jako pevné pravidlo. Paní učitelka tak může v osm ráno začít probírat vyjmenovaná slova a v 8:07 už vědět, že tatínek spal na gauči, protože se s maminkou pohádal.
„Dobře, Matýsku, teď si otevřeme učebnici.“
„A maminka říkala, že je d*bil.“
Výborně. Takže, hmyz, myš, hlemýžď, mýtina a tatínek je d*bil. Pokračujeme.
Děti jsou vlastně dokonalí rodinní tiskoví mluvčí, jen jim nikdo nevysvětlil, které tiskové zprávy se nemají zveřejňovat. Učitelka se proto mimoděk dozví, že maminka drží dietu, ale večer jí Nutellu lžící, že babička nemluví s tetou Marcelou a že tatínek včera při parkování použil několik slov, která se v prvouce zatím neprobírala.
Nejnebezpečnější je ovšem věta: „Maminka říkala, že vám to nemám říkat.“ V tu chvíli zkušený pedagog ví, že cokoli přijde dál, by raději nevěděl. Jenže dítě už se nadechuje a rodinné embargo právě končí.
A potom přijde třídní schůzka. Maminka s tatínkem se mile usmějí a zeptají se: „Tak co náš Matýsek, jak mu to jde?“
Paní učitelka se usměje také.
„Je moc šikovný.“ A v duchu dodá: A o vaší domácnosti vím víc, než bylo nutné pro výuku českého jazyka.
„Paní učitelko, on se na mě dívá.“ Na některé krizové situace vás pedagogická fakulta nepřipraví
Učitel vystuduje vysokou školu. Didaktika, pedagogika, psychologie, metodika a nakonec praxe a diplom.
Nastoupí se do zaměstnání a zjistí se, že největší část pracovní doby tvoří případy, o kterých v žádné skriptě nebyla ani poznámka pod čarou.
„Paní učitelko!“
„Ano?“
„On se na mě dívá.“
A teď rozhodněte. Máte před sebou závažné narušení osobního prostoru, nebo dítě právě zjistilo, že spolužáci mají oči?
„Tak se na něj nedívej.“
„Ale on se díval první!“
Aha.
Tak to mění celou právní kvalifikaci případu. Než se spor podaří uzavřít, přichází další.
„Paní učitelko, ona má moji gumu!“
„Nemám, to je moje!“
Na stole leží dvě naprosto identické růžové gumy za devět korun.
A žena s vysokoškolským diplomem právě zahajuje forenzní analýzu vlastnictví kancelářských potřeb.
„Jak poznáš, že je tvoje?“
„Protože moje byla růžová.“
„Obě jsou růžové.“
„Ale tahle je moje růžová.“
Mezitím někdo potřebuje na záchod, někdo nemůže najít pastelku, kterou drží v ruce, někdo pláče, někdo krvácí z nosu.
A zezadu se ozve: „Paní učitelko, Honza olízl topení.“
Ticho.
„Prosím?“
„Honza olízl topení.“
Proč?
Nikdo neví a Honza možná také ne. Právě v tu chvíli vám dochází, že práce učitele není jen předávání znalostí.
Některé školní záhady by měly zůstat stejně jako Yetti nebo Bermudský trojúhelník bez definitivního vysvětlení. Stačí ověřit, že Honza žije, topení přežilo a nikdo další se nerozhodl pokračovat ve výzkumu.
„Paní učitelka na mě křičela.“ Dobře. A co bylo pět minut předtím?
Tady už legrace trochu ustupuje, protože samozřejmě platí, že pokud učitel dítě ponižuje, zesměšňuje nebo na něj nepřiměřeně křičí, rodič má plné právo se ozvat. Učitel není nedotknutelný jen proto, že má klíče od kabinetu a umí zacházet s červenou propiskou. Jenže stejně fér je připustit ještě druhou možnost: někdy dítě přijde domů s větou „paní učitelka na mě křičela“, zatímco ve školní verzi příběhu učitelka pošesté trochu důrazněji řekla: „Matěji, sedni si a otevři si sešit.“
A právě tady se vyplatí položit tu nejméně populární rodičovskou otázku: „A co se dělo předtím?“ Protože odpověď mívá několik pokračování. Nejdřív se nedělo nic. Potom se ukáže, že si dítě povídalo. Pak že házelo papírovou kuličku. A po dalším drobném výslechu vyplyne, že chvíli lezlo pod lavicí a předchozích pět upozornění považovalo spíš za nezávazné doporučení. Z původního dramatu „učitelka na mě bezdůvodně křičela“ je najednou režisérská verze o dvacet minut delší a s několika scénami, které se do domácího sestřihu záhadně nedostaly.
Učitel má před sebou celou třídu a nemůže každé „sedni si“, „přestaň vyrušovat“ nebo „teď už opravdu pracuj“ zabalit do bublinkové fólie a převázat mašlí. Děti potřebují respekt, bezpečí a slušné zacházení, ale potřebují také hranice. A důraznější hlas ještě automaticky neznamená, že je na dítě vyvíjen nepřiměřený tlak; někdy pouze znamená, že „Matěji, prosím“ zaznělo pětkrát a Matěj stále čeká, zda požadavek po dostatečně dlouhé době nepropadne jako nevyzvednutý balík.
Takže než se ráno vyrazí do školy s bojovým výrazem a plánem vysvětlit pedagogickému sboru, že na našeho chlapečka se tedy rozhodně křičet nebude, není špatné vyslechnout obě strany. Učitelé mohou udělat chybu stejně jako rodiče, jen děti mají jednu mimořádnou schopnost: ve vlastní výpovědi bývají zároveň hlavním hrdinou, poškozeným i střihačem.
Když za posledním dítětem zaklapnou dveře, učitel konečně pochopí, proč tu práci vlastně dělá
Po škole zůstane třída, která vypadá, jako kdyby jí prošel velmi malý, ale překvapivě efektivní hurikán. Pod lavicí leží mikina, ke které se nikdo nehlásí, vedle koše pastelka bez majitele, na parapetu láhev na pití a v šatně jedna osamělá papuč. Zítra se samozřejmě všechny tyto věci stanou životně důležitými a někde v budově už teď existuje dítě, které večer doma naprosto přesvědčivě prohlásí: „Paní učitelka mi tu mikinu někam dala.“ Samozřejmě. Paní učitelka má totiž po vyučování tajný koníček – schovává dětem oblečení a potom se zálibně dívá, jak ho rodiče hledají.
Když se konečně posadí ve sborovně, někdo pronese tradiční pedagogickou větu: „Dneska mě fakt trefí.“ Kolegyně jen chápavě přikývne, protože není potřeba nic vysvětlovat; ona měla dnes dítě, které si strčilo korálek do nosu. Každý máme svůj kříž. A přesto se druhý den vrátí, protože mezi všemi těmi ztracenými mikinami, nepodepsanými úkoly, růžovými gumami a olízanými radiátory se občas stane něco, co celý ten cirkus na chvíli srovná.
Dítě, které ještě před měsícem koktalo nad každou větou, najednou přečte celý odstavec, holčička, která se bála počítání, přiběhne s první jedničkou a největší raubíř třídy nechá na stole obrázek s nápisem „Pro paní učitelku.“ Je na něm postava s obrovskou hlavou, třemi prsty a něčím, co snad mají být vlasy. „To jsem já?“ zeptá se učitelka. „Jo.“ „A proč mám zelený obličej?“ „Došla mi tělová.“ Dobře, láska má mnoho podob. A v takové chvíli se odpustí i Honzovi s topením. Nezapomene se na to, protože některé pedagogické zážitky už z hlavy nedostanete, ale odpustí se.
Škola je totiž zvláštní místo. Rodiče večer doma poslouchají „paní učitelka nám to neřekla“, zatímco paní učitelka druhý den ráno slyší „maminka mi to nenachystala“. Obě strany jsou lehce naštvané, obě mají pocit, že ta druhá něco zanedbala, a mezi nimi stojí jediný zdroj informací. Je mu osm let, má rozvázanou tkaničku, neví, kde má penál, v kapse nosí kámen, protože „byl hezkej“ a právě rodičům i učitelce vypráví úplně jinou verzi stejného příběhu.
Takže možná nepotřebujeme válku rodičů s učiteli, ale jen malé příměří.
Milé maminky, když dítě doma slavnostně prohlásí „paní učitelka nic neříkala“, nechme si alespoň pět procent pochybností. A milé paní učitelky, když ráno uslyšíte „maminka mi to zapomněla nachystat“, dejte té ženě také šanci na obhajobu, protože je docela možné, že o celé věci slyší poprvé stejně jako vy.
Rodiče a učitelé totiž možná vůbec nejsou dvě znepřátelené strany. Jsou to dva krizové štáby na opačných koncích jednoho dítěte.
A pokud se odpoledne vrátí domů dítě i se vším, s čím ráno odešlo, nechte ho chvíli stát v předsíni a pořádně si ten okamžik užijte. Některé úkazy se totiž nemusí do konce školního roku opakovat.
Tak hlavně žádné války mezi rodiči a učiteli. Skutečný šéf celé operace má osm let, ztratil jednu přezůvku a zítra vám oběma vysvětlí, že jste to pochopili špatně.
„Mami, zítra potřebuju…“ Věta, po které se z klidného večera stává krizový štáb
Zdroj: Autorský text
Foto: Flickr