Šla jsem do toho, ve 44 letech jsem dala svému životu nový směr a cestování se mi stalo drogou. Doby, kdy jsem byla na cestách, se prodlužovaly a intervaly mezi cestami se zkracovaly. Synové byli v tu dobu už dospělí, o to jednodušší rozhodnutí to pro mě bylo,“ říká paní Eva. Její první cesty coby turistické průvodkyně vedly do Tunisu, po dvou letech přišly i pro ni daleko lákavější nabídky: „Začala jsem jezdit na Dálný východ, velmi mě zajímaly asijské země, jejich filozofie a způsob života. Jezdila jsem do Jordánska, Thajska, Indonésie. Poté mě začaly cestovní kanceláře posílat na Srí Lanku, vnitřně mě velmi lákala Indie, Singapur.“
Čeho se snažíte na cestách vyvarovat? Je nějaké pravidlo, kterého se držíte?
Vždy se doporučuje všechno umýt, oloupat, popřípadě převařit. Neberu si nikdy nic z natažené ruky. V Thajsku se mi stalo, že jsem byla na lodičce s místní starší paní, která vypadala jako babička z pohádky. Podávala mi kokosový koláček. Podlehla jsem kouzlu situace a koláček si vzala. O chvíli později si babička vyndala zubní protézu a opláchla ji v řece a zase si ji zpátky nasadila. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je člověk důvěřivý. Často nedokážeme odhadnout priority místních lidí, byť jsou nám moc sympatičtí. V té řece musely být miliony bakterií, člověk musí být zkrátka ve střehu.
Spíše nedoporučuji jíst jídlo na ulici, určitě ne v zemích jako je například Indie. Je lepší být obezřetný a opatrný. Z nápojů bych volila určitě jen balenou vodu, toto pravidlo dodržuji striktně a kontroluji pečlivě uzávěry. Jednou jsem viděla, jak prodavači berou lahve a běží k vodovodu, aby je naplnili nebo doplnili vodou. Tuto vodu pak prodají žíznivým lidem přes okýnko rozjíždějícího se vlaku. Také moc neholduji džusům z ovoce lisovaného ve stánku na ulici.
Zdrojem potíží může být ale i voda v bazénu. Na zájezdu do Indie bylo v pokynech cestovní kanceláře doporučení „Nekoupat se v bazénu“. Přišla ke mně klientka s dotazem: „Vy byste se nekoupala? Vždyť je ta voda čistá!“ Nedbala mého názoru, že bych to raději neriskovala. Bohužel si lokla vody a postihly ji zažívací problémy. Mnoho turistů je lehkovážných. Často mají pocit, že za peníze, které za cestu a plnou penzi zaplatili, musí všechno vyzkoušet a ochutnat.
Myslíte, že se dá zobecnit, že se některá skupina cestovatelů na cestu připravuje zodpovědněji a důkladněji než jiná?
Starší lidé bývají opatrnější a více se bojí o své zdraví, mladí jsou fatalističtí a věří, že všechno dobře dopadne. Úloha průvodce ustupuje v posledních letech hodně do pozadí, protože mladí se většinou domluví bez problémů anglicky a průvodce ani moc nepotřebují, ačkoli já věřím, že první zkušenost v exotické zemi je dobré získat s průvodcem. Na cesty s průvodci se často vydávají starší lidé, kteří dohánějí to, co nestihli v mladším věku, nebo co tehdy nebylo možné. Cestující v ještě pokročilejším věku, řekněme 75+, jsou paradoxně naopak bezstarostní
a nepředvídají, co vše by se mohlo stát. Jsou přesvědčeni, že v jejich věku už není na místě, aby jim někdo něco doporučoval.
Vedle práce turistické průvodkyně tvoří část Vašich cest charitativní činnosti.
To je pravda. V roce 2001 mi odpadl zájezd na Srí Lanku. Když už jsem ale počítala s tím, že v létě budu na Srí Lance, vydala jsem se tam na vlastní pěst a rozhodla jsem se, že budu učit holčičky v sirotčinci. Od té doby jsem tam jezdila pravidelně. Lidé se mě častokrát ptají, jestli mi takové projekty a pobyty nervou srdce, ale po mnoha zkušenostech jsem došla k závěru, že lítost není na místě, stačí soucit. Místní lidé neznají způsob našeho života a jsou vděční za každou maličkost. Jejich způsob života vnímají jako naprosto normální, takto žili vždycky.
Ze začátku jsem o tom hodně přemýšlela, teď, postupem času, to už beru tak, že je to determinace jejich zrození, není na vybranou a není srovnání. Jsou spokojení a nadšení, naopak mám pocit, že jsou šťastnější než leckteré dítě vyrůstající v našich podmínkách, které si nedokáže mnohdy vážit toho, co má. Snažím se takové cesty podnikat každý rok.
Co byste poradila všem, kteří se chystají na cesty?
Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že čím je člověk starší a má za sebou více zkušeností, tím větší důraz klade na možná rizika. Lidé by měli vědět, do jaké oblasti jedou, měli by si vyhledat informace o rizicích, která hrozí, které nemoci je mohou v dané lokalitě potkat a zajistit si proti nim dostatečnou ochranu, poradit se s lékařem a zajistit si potřebná i doporučená očkování. Měli by mít na paměti, že je třeba podstoupit očkování s dostatečným předstihem, aby se nestalo, že z nedostatku času nebudou proti některým nemocem chráněni. Všem doporučuji vozit si sebou na cesty základní lékárničku, léky na střevní potíže, přípravky k ošetření zranění, antibiotika pro případ potřeby, antimalarika do zemí, kde hrozí riziko nakažení malárií. Nelze se vždy spolehnout na léky
od tamních lékařů, zejména v rozvojových a exotických zemích.
Častokrát ani nevíte, co dostáváte, a netušíte, jaké mohou způsobit léky následky. Když jsem byla na východě Srí Lanky po tsunami, dostala jsem se v jeden okamžik do stavu, kdy mi bylo hodně zle. Začala se mi motat hlava, zvracela jsem, měla jsem průjem. Dostala jsem dva kornoutky z novin plné pilulek. Když jsem se lékařů ptala, co je to za léky, odpověděli mi jen „to je na všechno“. Ale ze zoufalství jsem si léky vzala, protože jsem nebyla tehdy připravená na všechny možné zdravotní komplikace. Obdobným varovným příkladem může být zkušenost mých klientů z dovolené v Egyptě, kdy sháněli za dolary poměrně drahé léky. Místní taxikář měl radost, že si je od něj koupili. Protože neměli jinou možnost, dovolil si i cenu navýšit.
Každému, kdo se chystá na cesty, bych doporučila, aby si předem zjistil, co je pro danou oblast specifické.
Nesmí se zapomenout ani na dobré pojištění. Vždy je ale lepší prevence a dostatečná příprava na všechna možná rizika.