Láska
Láska může být snění s otevřenýma očima, ve které kráčíme půl metru nad zemí, a všechno se zdá úžasné. Ale to se může zvrtnout v šílenou noční můru, a způsobit hodně utrpení. Obsese z lásky zasahují stejně člověka, který ji zakouší, jako i milovanou osobu. Je však možné se „vyléčit“ ze žárlivosti, závislosti, opuštění,
i bulimického vztahu? Je třeba se odvážně ponořit sami do sebe. Kdo se chce dostat ze zničující spirály morbidní lásky, musí se nejdříve naučit rozpoznat všechny negativní sklony, které vedou vztah do ničivých sfér.
Pocity tísně a deprese
i když jsou někdy skryté, vznikají často jako pocit závislosti a potřeba pozornosti, které nebyly v dětství dostatečně uspokojené, a nyní se spouští uvnitř vztahu s lidmi, a s partnerem, a mohou mít různé formy: touha svádět, žárlivost, nepřiměřené přilnutí k druhému, nebo přehnané ochranitelství vůči partnerovi, to vše tažené až do extrému. To ve výsledku ničí vztah, vysává partnera, a je na hony vzdálené zdravému vztahu, který má být zdrojem radosti a energie.
Potřeba lásky
a pozornosti je tak silná, že celý vztah přemění na zoufalý běh za partnerem, který již není pouhým předmětem touhy, ale naším spasitelem, naší drogou. Závisí na něm naše štěstí, a jsme ochotni udělat cokoli, abychom dostali alespoň maličkou dávku pozornosti. Láska se stává něčím, co nás dostává do pasivní pozice, nad kterou ztrácíme kontrolu, a která nás ničí, protože naše osobnost je pohlcovaná potřebou mít partnera, který by byl naším majetkem. Idolem, který potřebujeme, abychom se nezhroutili. Může to dojít tak daleko, že jsme ochotni jim dělat rohožku, propadnout stalkingu, pronásledování. Patologická žárlivost vede ke ztrátě sebekontroly, hluboké nejistotě, a ztrátě sebeúcty, odpovědnosti za vlastní blaho, které přenášíme na druhého.
Svádění
Potřeba svádět je spíše potřeba sebejistoty. Sváděný člověk není jen projev potřeby kontaktu, ale snaha ujistit sebe samého. Výsledkem je často ztráta sebedůvěry, která nedovoluje vidět druhého tak, jakým skutečně je, je jen prostředkem pro získání vlastní potřeby. Výsledkem je roztříštěný citový život, plný mnoha povrchních vztahů, které jsou zpočátku velmi příjemné, ale často troskotají na strachu ze skutečně intimního vztahu, ve kterém se mohou projevit naše slabosti.
Despotická láska
se rodí z mánie kontroly osobnosti, kde nejistota a zranitelnost se stávají touhou ve vztahu. Také v tomto případě je citový život často povrchní, a vztahy se tvoří z potřeby ovládat druhého, využít vztah pro vlastní potřebu vyniknout, ovládat druhého, vytvořit si scénu, kde jsme hlavní postavou. Následně chceme mít pod kontrolou partnera, vybraného právě pro to, abychom si vytvořili pódium, na které vystoupíme. A nebo prostě máme hrůzu z představy, že ztratíme pozici a vlastní vnitřní rovnováhu.
Text: Alena Meleová
Foto: pixabay.com