Poslední dobou se velmi často setkávám s lidmi, kteří řeší problém, který se nazývá ,,syndrom vyhoření“. Setkali jste s tímto pojmem? Pojďme se podívat, co o této problematice říkají veřejně dostupné zdroje.
Syndrom vyhoření není nemoc, ale spíše psychický stav objevující se často u lidí pracujících v profesích, které vyžadují každodenní mezilidskou komunikaci. Jde o duševní stav popisovaný jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí. Dále jsou přítomny pocity naprosté beznaděje a bezmoci a celkově postiženému chybí radost ze života.
Syndrom vyhoření jako první popsal americký psychonalytik Herbert J. Freudenberger, a to v roce 1974. Je však zřejmé, že tento syndrom se zajisté vyskytoval už i dřívěji. Jde o celkové mentální a citové vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem a postihuje nejčastěji lidi pracující v oborech jako je zdravotnictví, školství a sociální práce. Zkrátka obory, které vyžadují každodenní mezilidský kontakt. Syndrom vyhoření se liší od deprese a únavy tím, že z počátku postihuje pouze pracovní oblast (ostatní oblasti lidského života nejsou alespoň zpočátku zasaženy). Postupem času však může dojít právě k rozvoji deprese či chronické únavy. Hlavním varovným signálem syndromu vyhoření jsou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce.
Syndrom vyhoření postihuje stejně často ženy jako muže a zdá se, že počet „vyhořelých“ jedinců rapidně narůstá. Jsou totiž kladeny stále větší a větší požadavky na pracovníky a taktéž s rozvojem technologií nastávají situace, kdy jeden člověk musí zastávat práci několika lidí. To pak vyvolává frustraci a stres a od nich již není daleko k syndromu vyhoření.
Vývoj syndromu vyhoření
U syndromu vyhoření se jedná o dlouhodobý plynulý proces, při kterém lze popsat pět typických fází:
Fáze nadšení, kdy pracující zpočátku překypuje elánem a energií. Je ochoten pro svoji novou práci mnoho obětovat. V práci nachází uspokojení a naplnění, a proto tedy zapomíná na své koníčky a volnočasové aktivity.
Fáze stagnace, která je typická tím, že počáteční nadšení opadá a jedinec začíná zjišťovat, že ne vše je tak ideální, jak si původně myslel. V této fázi se také objevuje potřeba vykonávat voločasové aktivity.
Fáze frustrace nastává ve chvíli, kdy jedinec začne pochybovat nad smyslem své práce. Tyto pochybnosti jsou nejčastěji založeny na špatných zkušenostech s nespolupracujícím klientem nebo nadřízenými.
Fáze apatie přichází po delší době frustrace a je přirozeným východiskem z pocitu frustrace. Pracující již vykonává pouze nejnutnější povinnosti a svoje zaměstnání považuje za pouhý přísun peněz pro obživu.
Fáze vyhoření je posledním stádiem a u pracujícího jsou již viditelné příznaky syndromu vyhoření. Je to období emocionálního i tělesného vyčerpání.
Setkali jste se někdy s tímto problémem u sebe, nebo u někoho ve svém okolí? Povedlo se vám, či vašim blízkým brzké zotavení? Podělte se s námi o své zkušenosti.
Markét ,)
Čerpáno z: vitalion.cz