I když Stella Zázvorková patří k herečkám minulých generací, její role jsou i dnes nezapomenutelné. Stejně jako mnoho dalších, tak ani ona neměla začátky jednoduché a její osobní život byl provázán mnohým neštěstím. Snad i proto zasvětila svůj život práci, kterou milovala – herectví.
Málo dobrá pro svou matku
Na svět přišla 14.4.1922 do rodiny, která měla k umění blízko. Tatínek byl architektem a mimo jiné také také autorem Národního památníku na Vítkově. Maminka byla modelka, módní návrhářka, která měla ráda krásu. A stejnou cestu si malovala i u své dcery, kterou pojmenovala Stella – hvězda.
V očích své vlastní matky ale nebyla malá Stella prototypem prvoplánové krásky. Ta na ní viděla každou maličkou nedokonalost, každý gram navíc, a to vše malou Stellu diskvalifikovalo. Jednou údajně pronesla, že Stella „není ani stín její krásy“. Zklamání z dcery, že nemůže naplnit očekávání matky zapříčinilo mezi nimi velmi chladný vztah. Když už Stella o matce mluvila, tak nerada a nazývala ji odtažitě matkou. Pro tatínka však byla milovanou dcerkou a Stella ho zbožňovala.
V 15 letech odchod z domu
Přestože rodina byla po finanční stránce zabezpečena a nikdo z členů rodiny si nemohl po materiální stránce stěžovat, rozhodla se Stella v 15 letech odejít z domova. V té době už měla za sebou menší zkušenosti s herectvím, ve čtyřech letech si s tetou zahrála v divadle. Herectví ji přitahovalo i nadále, ale mimo to přemýšlela i nad možnosti práce v diplomacii. Oplývala nadáním na jazyky a jako dospělá mluvila hned sedmi. Její knihovna ukrývala svazky knih psané v originálních jazycích.
Herectví však bylo silnější lákadlo, a tak přihláška na konzervatoř byla jasnou volbou. Na zkoušky se nijak nepřipravovala, věřila si, že je zvládne bez problému. Nicméně se přecenila a od zkoušek ji vyhodili.
Divadlo a herectví jako životní cesta
Počáteční neúspěch jí ale nebránil aktivně hrát, chodila např. do herecké školy u Divadla E. F. Buriana a vystřídala několik divadel, kde ji zpozoroval i Jan Werich. Přestože ji chyběla jakákoliv disciplína, její výkony byly skvělé. Na zkoušky chodila pozdě a myslela si, že jí to prostě projde. Vždy měla v záloze nějakou vymyšlenou historku, která však byla zcela průhledná a naprosto nelogická, takže hned všichni věděli, že si vymýšlí. A jednoho dne došla principálovi trpělivost a na rovinu jí řekl, že její chování a výmluvy jsou dětinské a k ní se nehodí. Tenkrát šla Stella do sebe a začala v tomto směru „sekat dobrou“.
Jestliže si však myslíte, že s nově nalezenou disciplínou přišlo i uklidnění, tak se pletete. Stella byla odjakživa temperamentní a to jí provázelo celou dobu. Pro někoho byla nespoutaným neposedou, Werich ji spolu s Jaroslavou Adamovou charakterizoval jako ženu s chlapským myšlením a když se v jeho vile pořádaly večírky, Stella s Jaroslavou patřily mezi první zvané.
Jejich večírky byly proslulé a o Stelle se povídalo, že může pít celou noc, ráno se jen umyje a může jít do práce. Sice nevíme, jak moc pravdivé tvrzení to bylo, ale všichni její přátelé souhlasili, že skutečně mohla pít celou noc a poznat to na ní nebylo. Poté v tradici večírků u Wericha pokračovala a večírky pořádala sama, doma se u ní objevovala známá herecká jména jako Horníček, Menšík, Sovák…
Životní láska netrvalo dlouho
Další významný herec se stal dokonce jejím manželem. Řeč je o Miloši Kopeckém, který je známý svojí těžkou povahou poznamenanou nemocí. Oba se do sebe zamilovali a za krátko se vzali, zatímco na cestě byla jejich společná dcera. Jejich svatbu provázelo překvapení i pobavení, když Miloš vezl Stellu k oltáři na invalidním vozíku, což byla recesistická narážka na jejich švejkovské představení.
Ačkoliv Stella svou dceru milovala, nemohla se ji plnohodnotně věnovat, protože práce jí zabírala mnoho času. A tak dcera Jana vyrůstala spíše s tetou či chůvami. Bohužel ani Miloš jí nebyl ukázkovým tatínkem, protože se se Stellou velmi brzy rozvedl. Po rozvodu se měli ve velké úctě a zůstali přáteli, ale společně žít spolu nemohli. Miloš byl sukničkář a přes to se Stella nemohla přenést. Navíc jejich povahy byly natolik temperamentní, že na sebe neustále narážely.
Jakmile se rozvedli, Stella už si k sobě žádného jiného muže k trvalému vážnému vztahu nepustila. Miloš byl pro ni byl osudový a i když každý šel svou cestou, stejně ho po zbytek svého života pokládala za jediného muže, kterému mohla patřit.
Ztrátu jediné dcery přežila díky práci
Dcera Jana rodinnou situace nenesla snadno, trápila ji absence tatínka i pracovní vytíženost maminky. Jako každé jiné dítě toužila po zájmu, a tak se během svého dospívání několikrát pokusila o sebevraždu. Za její nevyrovnanou povahou stál nejen nedostatek pozornosti rodičů, ale taky možná i zděděné geny po otci – sám Miloš Kopecký se celý život potýkal s psychickými problémy.
Vždy se však jednalo o demonstrativní pokusy, kterými chtěla získat pozornost. Poslední snaha se jí stala bohužel osudnou. Doma si pustila plyn. Podle všeho nejspíš čekala, že se její matka každou chvíli vrátí a včas ji najde, jenže Stella se po práci zapovídala s kolegyní a dorazila později. Na jakoukoliv záchranu však bylo příliš pozdě.
Ztrátu, se kterou se nelze nikdy vyrovnat, se snažila přežít pomocí usilovné práce. Ztvárnila nespočet divadelních i filmových rolích. Nebyl pro ní problém zahrát jak drama, tak komedii. Mimo herectví se zajímala i o vědomosti. Prahla po informacích, byla zvídavá, přemýšlivá a velice vzdělaná. S oblibou si povídala s jinými sečtělými a chytrými lidmi a nové informace doslova hltala.
Na stáří, jak to už bývá, se přihlásila řada zdravotních problémů. Mimo bolesti kloubů ji potkala i leukémie, kterou se snažila zpomalit transfúzemi. Nakonec zemřela na infarkt 18. května 2005. Až do poslední chvíle se přesto věnovala svému milovanému herectví.