Žárlivost je všude mezi námi. Někdo ji dokáže skrývat, někdo tvrdí, že jí necítí a někdo se jí naopak nechá pohltit. Jaký máte na žárlivost názor vy? A jaký má Markéta s Markem? Na to jsme se jich právě zeptali.
Markéta:
,,Vždy jsem o sobě tvrdila, že jsem přehnaná žárlivka a tak to také asi vždy bude. I když svému partnerovi bezmezně věřím, nevěřím všem těm naparáděným slečinkám, které si na něj dělají zálusk. Co když si někdy všimne, že ta věc, která mi schází, se nachází na jedné z nich a bude ji chtít? V tomhle ohledu jsem paranoidní. Jsem schopná jedním dechem říct – věřím a stejným dechem dodat, ale…! Můj bývalý přítel byl super lhář a tak ve mně zakořenila potřeba neustálého podezírání – které se dnes a denně snažím krotit. Na druhou stranu mám moc ráda, když v Markovi vzbudím žárlivost – pociťuji pak skvělý hřejivý pocit, který mi na chvíli dá pocit výjimečnosti.“
Marek:
,,Jsem pokrytec. Žárlivost nesnáším a přitom sám žárlím. Například bývalá přítelkyně mi uvázala kolem krku provaz, který neustále utahovala. Nic jsem nemohl a stále jsem musel být v jejím zorném poli. Právě žárlivost byla hlavním důvodem pro ukončení našeho vztahu. Naopak teď mám skvělou přítelkyni, která mi důvěřuje natolik, že žádný provaz neuvázala a nechává mi tolik volnosti, kolik jenom chci. Možná že v tomhle je základ úspěchu našeho vztahu – vím, že mohu mít volnost a proto jí vlastně ani nepotřebuji a jsem veškerý volný čas v teple domova. A v tomhle je i trocha toho mého pokrytectví – jakmile by měla někam vyrazit ona, například s kamarádkou, nechce se mi jí pustit, protože když si představím, že se na ní někdo zálibně dívá, vzteky ani nevidím. Shrnul bych to asi tak, že únosná míra žárlivosti je vždy na místě. Partner alespoň ví, že nám není lhostejný.“
Máte nějaký příběh, kdy vám žárlivost zkomplikovala život, nebo byla naopak velmi příjemným zážitkem dne? Nebojte se nám svůj příběh napsat!
A jak jste na tom s žárlivostí vy? Žárlíte, nebo žárlivost pouze vzbuzujete?
Napište nám!