Jen proto, že my nestíháme, čas plynout nepřestane. Mnohým z nás to nejednou zkomplikovalo život. Však víte, jaké to je, když sáhnete na kliku pošty, na kterou se řítíte v domnění, že ji stihnete a ejhle, je již zamčeno. Pokud se Vám toto stává pravidelně, nejspíše Vám chybí dochvilnost. Jak praví jedno české rčení ,,Dochvilnost je výsadou králů.“ A co si o ní myslí Markéta s Markem?
Markéta:
,,V tomto ohledu jsem byla asi vždycky po svém dědečkovi, který balil na dovolenou raději měsíc předem, než aby to musel dělat na poslední chvíli. Nejednou jsem mu vyčítala, že všude jezdíme zbytečně o hodinu dříve
a vždy mi bylo odpovězeno totéž – ,,Raději o hodinu dříve, než o minutu později.“ A tímto sem se řídila i v životě. Bohužel asi jako jedna z mála. Čím starší jsem byla, tím více jsem si uvědomovala, kolik lidí trpí nedochvilností a co hůř – nevidí v tom žádný problém. Já, jako osoba dosti cholerická jsem tyto prodlevy špatně snášela. Na každé jednání jsem vyrážela s minimálně půlhodinovou rezervou, abych vzala v potaz cokoliv, co by se mi mohlo připlést do cesty. K mé smůle se mi několikrát stalo, že mi pár minut chybělo – v tu chvíli se mi sevřelo hrdlo, orosilo čelo a já měla pocit, že provádím něco neodpustitelného – nepřijdu včas. V době, kdy se ze mě stala matka mám s dochvilností, k mé nelibosti, problém. Když se mé dítko rozhodne, že pět minut před odchodem vyhlásí ,,hnědou pohotovost“ a do toho začne křičet hlady, vše se mu musí podřídit. Abych to shrnula – pokud nás zdrží výjimečně něco důležitého, jedná se o věc snadno odpustitelnou. Lidi, kteří trpí nedochvilností pravidelně a vlastně se ani nesnaží přijít nikam včas, bych velmi přísně trestala.
![]()
Marek:
,,Mám-li být zcela upřímný, jsem naprostý opak toho, co je Markéta. Nepamatuji den, kdy bych někam přišel včas. Už jako malému mi to dělalo problém a teď, když mám v práci volnou pracovní dobu už jsem odepsaný případ. Doufal sem, že mě práce změní a udělá ze mě více dochvilného jedince. Opak je ale pravdou. Mé příchody do práce nejsou ani jeden den v měsíci na stejný čas, naopak – jsou v rozmezí minimálně hodiny. Když se zahledím trochu do minulosti, uvědomuji si, jaký boj jsme s Markétou sváděli. Když jsme byli domluvení, že ji v šest vyzvednu, lehce před šestou jsem se loudavou chůzi doploužil do předsíně. Většinou mě z této činnosti ještě spousta věcí vyrušila a já se k ní dostal nejdříve v půl sedmé. Jakmile musím být třeba na úřadě, či
u lékaře v přesný čas, mám s tím hrozný problém – prostě nedokážu rozvrhnout aktivity tak, abych vyrazil včas. Možná, kdybych se o to opravdu snažil, šlo by to. Ale v tomto ohledu jsem opravdu velmi, ale velmi laxní jedinec. Veřejně tudíž přiznávám – jsem nedochvilný a jsem s tím naprosto smířený!“
Jaký vztah máte s nedochvilností vy? Jste schopni a ochotni ji tolerovat, či nikoliv?
Napište nám!