Takové tresty ne!
Nejdříve bychom se měli zaměřit na tresty, jichž byste se měli jako dobří rodiče stoprocentně vyvarovat, protože by mohly mít na psychiku dítěte vliv i v dospělosti; nějakým způsobem ho frustrovat. Nemluvě o trestech, které dítě fyzicky poškodí (tím nemyslíme situaci, kdy svoji ratolest občas plácnete přes ruku), se jedná třeba o ty, kdy dětem omezíte kontakt s kamarády nebo je ochudíte o potřebu pohybu. Obojí je pro dítě nesmírně důležité a tak trestat tím, že mu dáte domácí vězení a zakážete docházení na kroužek nebo jeho oblíbenou jízdu na kole, si nijak nepomůžete a dítě nenapravíte, spíše mu ublížíte a poštvete si jej zbytečně proti sobě.
A výsměšky, urážky či ironie typu: „Jsi neschopný/á.“ jsou úplně špatně a podepisují se na dětském egu více, než byste si pomyslela. To samé platí pro strašení, výhrůžky, vědomou snahu vyvolat pocit viny nebo dokonce ignorace dítěte a omezení fyzického kontaktu.
A jak tedy na to?
Pokud se vám zdá, že byly v odstavci výše zmíněny všechny způsoby trestu, mýlíte se. Všechny ano, ale všechny špatné. Pokud jiné neznáte, neklesejte na mysli, to z vás hned špatného rodiče nedělá. Obvykle se poučíme z výchovných metod našich rodičů a ti je zase převzali od těch svých. Něco zakázat nebo naplácat na zadek je prostě jednodušší. Psychologové ale radí – dítě by vždy mělo vědět, za co je trestáno. Pokud naplácáte malému neposluchovi za to, že vjel málem na koloběžce do vozovky plné aut a vy jste téměř umřela strachy a nic víc, nebude vědět, jestli to bylo za jízdu na koloběžce samotnou, za to, že jel moc rychle, nebo proč vlastně. A z ječení si odnese jen váš nazlobený tón – děti mají totiž jiné uvažování a jejich mysl se daleko více podřizuje instinktům, na což většina rodičů zapomíná. Proto vysvětlovat, vysvětlovat a zase vysvětlovat.
Vezměte si dítě stranou a i když vás to bude stát značné psychické úsilí, co nejklidněji (jako když vyprávíte pohádku na dobré spaní) a téměř polopatě vysvětlete dítku, co a proč vás tolik rozhněvalo a proč by to nemělo znovu dělat. Nezapomínejte vkládat věty typu „měla jsem o tebe strach“ a „mám tě ráda, a proto…“ – zmírní negativní dopady případného trestu a nebudete „ta zlá maminka“. Pokud se nejedná o nebezpečnou situaci, nechte následky porušeného zákazu působit, lidově řečeno, ať se v tom, co udělalo, samo trochu „vymáchá“. Poučí se a tato zkušenost mu řekne: „Aha, takhle příště ne, máma měla pravdu.“ Dejte dítěti šanci okusit sílu vlastních rozhodnutí i za cenu toho, že se na chvíli ocitne v nepříjemné situaci. Znovu opakujeme – dítě řítící se do vozovky na kole není zrovna ten příklad!
Chybovat je lidské
Každému občas ujedou nervy a zakřičí si, každému někdy ulítne ruka a pohlavek je na světě. Co se dá dělat.. inu, co? Vychladněte a omluvte se. Omluvte se za to, jakým způsobem jste situaci řešila, ne však za to, že jste ji řešila a že své dítě trestáte. Neukazujete tím svoji slabost, ale lidskost, dítě vás bere jako svůj vzor a tímto přístupem se mu přiblížíte, což je dobré pro posílení rodinných vztahů. Pokud se začnete omlouvat vy, naučí se to od vás i potomek.
Jak trestáte své dítě vy?
Jste spíše liberální rodič nebo se uchylujete k tradičním trestům minulých generací?