Karel Roden: Hrál jsem tak rychle nebo tak pomalu, jak jsem chtěl

V roce 1998 byl za svou roli ve hře Úplné zatmění nominován v kategorii nejlepší herecký výkon a o rok později obdržel cenu Alfréda Radoka za ztvárnění Bruna v inscenaci Velkolepý paroháč. Žije s manželkou Jana Krause, herečkou a výtvarnicí Janou Krausovou. Čtěte také: Luc

V roce 1998 byl za svou roli ve hře Úplné zatmění nominován v kategorii nejlepší herecký výkon a o rok později obdržel cenu Alfréda Radoka za ztvárnění Bruna v inscenaci Velkolepý paroháč. Žije s manželkou Jana Krause, herečkou a výtvarnicí Janou Krausovou.

Čtěte také: Lucca: DJka i maminka v jednom

V roce 2000 si vyzkoušel své první zahraniční angažmá. Po absolvování náročného konkursu na film 15 minut mohl úspěšně obsadit roli zločince Emila Slovaka. Po boku Roberta De Nira, který si ho údajně pro tento film sám vybral, tak měl možnost vrýt se také do podvědomí zahraniční veřejnosti. Dále se víceméně objevil v amerických akčních filmech Blade 2, Hellboy, v komedii Prázdniny pana Beana společně s Rowanem Atkinsonem nebo v akční komedii Rocknrolla. A nyní exceluje v seriálu Terapie.

Byla pro vás práce na seriálu Terapie v něčem nová?

Moje postava vlastně neustále reaguje na pacienty, které má proti sobě. A v rámci taktiky své terapie s nimi často mluví jakoby za roh. Jenže pravý smysl těch replik se často vyjeví až v některém z příštích dílů. Jako psychoterapeut jsem vůči nim navíc musel stále projevovat porozumění. Nemohl jsem s nimi hovořit spatra, dávat jim najevo, že občas mluví z cesty. Což vyžadovalo značnou hereckou koncentraci. Osnova i dialogy seriálu jsou přesně předepsané.

Mohl jste si přesto pozměňovat text, pokud vám nevyhovoval?

Nejpodrobněji jsme o mé postavě diskutovali s režisérem Petrem Zelenkou. On je velmi vnímavý a vstřícný a ze všech tří režisérů jsme si, myslím, i nejvíc porozuměli. Ne že bychom s Markem Najbrtem nebo Jardou Fuitem měli nějaké neshody. Ale Petr se mi zdál nejinspirativnější a byl také nejčastěji na place. Ale k vaší otázce: občas jsme samozřejmě nějakou repliku upravili, ale v zásadě to moc nešlo. Ten seriál má − jak jste sám řekl − přesnou strukturu. Něco v něm zazní a v některé z dalších epizod se to zopakuje, nebo se na to nějak naváže. Takže s eventuálními změnami se muselo zacházet velmi opatrně a nijak zvlášť improvizovat se rozhodně nedalo.

Natočil jste už spoustu filmů, včetně komorních dramat i akčních snímků. V čem byla práce na seriálu Terapie odlišná?

V obrovském zápřahu. Víc než čtyři měsíce jsem na Barrandov chodil jako do fabriky. Odjížděl jsem v půl šesté ráno a zpravidla se vracel domů až po osmé večer. Točilo se od pondělka do pátku a navíc jsme měli šest pracovních sobot. Pracovali jsme přes zimu, byli jsme neustále zavření v ateliéru a já několik měsíců pořádně neviděl, jak vypadá normální denní světlo.

Čtěte také: Hana Zagorová: To To letí!

Existoval u Terapie nějaký rozdíl v technice natáčení?

Natáčelo se převážně v dlouhých záběrech, což mi umožňovalo být pánem svého času. Hrál jsem tak rychle nebo tak pomalu, jak jsem chtěl. Nebo přesněji: jak jsem po dohodě s režisérem cítil, že to konkrétní scéna vyžaduje. Právě u Terapie je, myslím, dobře patrné, že svůj smysl mohou mít i odmlky a ticho. A právě tohle občas u běžného filmování postrádám.

Byl jste na place i v momentech, kdy je vaše postava snímána zezadu?

Samozřejmě, a i to vyžadovalo velkou koncentraci. V záběrech, kdy jsou člověku vidět pouze záda, totiž nesmíte vypadat strnule, jako by tam seděla nějaká mrtvola. A svá gesta během rozhovoru s pacientem − třeba když si přehodím nohu přes nohu, nebo se podrbu na zátylku − si musíte pamatovat. Jinak by to nešlo skloubit se záběry, které se předtím točily zepředu.

Jak jste se na svou roli připravoval?

S návštěvou terapeuta žádnou osobní zkušenost nemám. Ale přečetl jsem dvě knížky od Irvinga Yaloma, který patří  k reprezentantům takzvané gestaltpsychologie. A svou roli jsem intenzivně konzultoval s Petrem Zelenkou. On o té profesi hodně ví prostřednictvím své ženy, jejíž otec je psycholog.

Pojďme k figurám vašich protihráčů.

Která vám byla nejsympatičtější?

Já měl kupodivu nejradši toho bývalého vojáka, kterého hraje Lukáš Hejlík, a který má trauma z války v Afghánistánu. Ačkoli v izraelské předloze je napsaný jako nepříjemný člověk, kterého ten terapeut rád nemá. V české verzi je to pozemní technik, který navádí bombardéry na cíl a má výčitky svědomí kvůli smrti nevinných civilistů.

A co otrlá Sandra v podání Táni Pauhofové, která se do vašeho terapeuta zamiluje?

S tou postavou jsem měl naopak největší problém. Sandra je na můj vkus dost vulgární a já si pořád musel zdůvodňovat, proč mě začne přitahovat. Vysvětlil jsem si to tak, že můj psychoterapeut prožívá krizi středního věku. Navíc se mu rozpadá manželství a ona mu vstoupí do života v momentě, kdy je nejzranitelnější.

Jak vnímáte tu mladou gymnastku, kterou představuje Michaela Doubravová?

Tu mám taky docela rád. Prozrazovat podrobnosti nemůžu, ale snad mohu naznačit, že základ jejího problému spočívá v jejím konfliktním vztahu k rodičům. Linda vjede na kole pod auto a já jako její terapeut se snažím dešifrovat, zda to neudělala schválně.

Ve čtvrtek vás navštěvuje manželský pár, který hraje Aňa Geislerová a Martin Hofmann. Jaký je jeho problém?

On si ji vzal a vyženil s ní devítiletého kluka. Pět let nemůžou mít vlastní dítě a když se jí konečně podaří otěhotnět, jejich vztah se začne hroutit. A ona neví, zda si to dítě nechat.

Další klíčovou postavou je vaše bývalá kolegyně, k níž se každý pátek chodíte zpovídat vy sám...?

Má známá, kterou představuje Kamila Magálová, je jiný typ terapeuta než já. Já jsem takzvaný rogerián, který se snaží problémy pacientů prožívat spolu s nimi. Zatímco ona hledá způsob, jak traumata co nejefektivněji odstraňovat, třeba tím, že jim poradí, aby chodili plavat. V její přítomnosti se nemusím tolik ovládat jako před vlastními klienty. Jsem v obrácené roli, mluvím víc a jednám rázněji. A když mě něco naštve, můžu to otevřeně ventilovat.

Mrkněte na: Recenze: The Lincoln Lawyer/ Obhájce

Když to shrneme, co vás na roli psychoterapeuta Marka lákalo natolik, že jste ji vůbec přijal?

Ten seriál je dobře vymyšlený už v originále. A jeho česká verze je skvěle napsaná, což jsem zjistil hned po jejím prvním přečtení. Při natáčení těch dlouhých záběrů jsem se musel věnovat nejen tomu, co říkám, ale i tomu, jak to říkám. Všechno tam má svůj smysl, včetně toho, jak člověk sedí, proč se v určitém okamžiku pohne, nebo jak intonuje konkrétní větu. V tom seriálu jde zkrátka o nuance, související s mým vztahem k pacientům, o němž už jsme mluvili. Práce na té postavě každopádně znamenala něco, co jsem před kamerou dosud nezažil.

Text: DD