E. Balzerová v roli dcery O. Brouska

Se svým zesnulým otcem, židovským starožitníkem Shapirou, mluví Eliška coby stárnoucí spisovatelka Myriam ve svých představách, ve kterých se vrací do svého dětství. Smýšlí o Shapirovi jako o podvodníkovi, protože tak o něm celá léta mluvila maminka i všichni ostatní. (Ja

Se svým zesnulým otcem, židovským starožitníkem Shapirou, mluví Eliška coby stárnoucí spisovatelka Myriam ve svých představách, ve kterých se vrací do svého dětství. Smýšlí o Shapirovi jako o podvodníkovi, protože tak o něm celá léta mluvila maminka i všichni ostatní. (Jasná ukázka toho, jak vymývání mozků dítěte jedním z rodičů funguje, i když to asi zrovna není hlavním poselstvím této hry).

 

Herci si na jevišti užívají

Shapira alias Ondřej Brousek se snaží vehementně dceru přesvědčit, že pravda, kterou nám vnucují druzí, nemusí být vlastně vůbec pravda, a že podvodník nemusí být špatný člověk až do morku kostí… Zdánlivě složité, ale ve své podstatě prosté. Herecké výkony hlavních představitelů jsou přesvědčivé, Eliška diváky rozvážně provází celým příběhem, „rozevlátý“ Ondřej si svůj part vysloveně užívá. Za zmínku stojí i výkon Veroniky Divišové, talentované dívenky, která hraje Myriam alias Elišku v dětských letech. Na jevišti je její projev milým oživením, zvláště když se děj chvílemi zasekne na příliš zdlouhavých dialozích, monolozích, slovních přestřelkách, ve kterých se donekonečna vysvětluje a opakuje pořád to samé. Zbývá dodat, že hru Shapira napsal na základě skutečných historických událostí i postav rabín Karel Sidon, režie se ujal Juraj Deák a nádherné kostýmy jsou dílem Sylvy Zimuly Hanákové.

Text: ivavo

Foto: Roman Pavlíček

www.divadlonafidlovacce.cz