Jsou roztomilé, legrační, prostě úžasné. Děti. Já sama
je upřímně zbožňuju. Když je někdo jakkoli týrá nebo trápí, zabila bych ho jednou ranou. Když některá z kamarádek se svými malými ratolestmi dorazí, rozplývám se jako zmrzlina v létě. Klidně bych tyhle potuleníhodné caparty hlídala celý víkend. Pětatřicetiletá tetka k pohledání. Tedy přesněji téměř šestatřicetiletá.
A proč ještě nemáš vlastní, slyším na svoji adresu z úst některých kolemžijících. Nu, to je dobrá otázka.
Občas sleduji matky s kočárky, když kolem mne projdou na ulici a ne vždy je to pěkný pohled. Vystresované utahané siluety, ze kterých doslova čiší frustrace, táhnou za ruku své potomstvo, jako by to byl kus obtížného hadru.
Prý je to takhle normální. Ne, není to normální. Není normální žít život ve stresu, ačkoli si na to většina z nás zvykla. Normální by mělo být dopracovat se k vnitřnímu klidu a spokojenosti.
A to samé předávat i potomkům.
Svět nám háže klacky pod nohy. Všechno je jen dřina, oběť a odříkání. Štěstí si zaslouží jen vyvolení, my nemáme nárok. Nedivím se, že je na světě tolik nesebevědomých ustrašených jedinců, když podobné hlášky slýchávali celé dětství od rodičů. Nechci se rozepisovat o lidech, kteří si pořizují děti jako snahu o nápravu vztahu nebo jako hromosvod pro své agrese a výlevy psychické lability. A už vůbec ne o asociálních jedincích, kvůli kterým je lidská bytost už od narození odsouzená k různým závislostem a životě na okraji společnosti. To už jsou tragické případy, ze kterých mě mrazí. Bohatě mi stačí vědomí, že dokud si nebudu jistá sama sebou a dostatečným materiálním zázemím, nebudu v neutěšené prostředí uvádět další organismus.
Vzít si tohle na triko je čiré sobectví. Za nejzavrženíhodnější přístup považuji – nic jsem nedokázal,
tak aspoň ty děti. A když děti „nefungují“ podle našich představ, trestáme je za to. Tyhle procesy jsou často nevědomé, o to jsou ale ve výsledku strašnější a podle mě také bohužel poměrně časté.
Však si to taky vyzkoušej a uvidíš, jaká je to dřina, křičí argumenty ze všech stran. Ano, není to jednoduché, výchova sama o sobě je jedna z nejtěžších věcí. Právě proto se do ní nemůžeme pouštět bezhlavě
a nepřipravení. Pokud nám nezáleží na tom, jaký genetický materiál budeme šířit, je to prostě zatraceně špatně. Trend poslední doby, tedy pořizování si potomků třeba v šedesáti taktéž považuji za výkvět egoismu. Protože umřete dřív, než vaše dítě stihne dospět.
Lidé se rozčilují, že k tomu, abychom měli děti, přeci bohatě postačí láska.
Hluboký a nejstrašnější omyl lidského bytí. Právě nesobecká láska je o tom, že umíme potlačit svou touhu plodit potomky. Právě proto, abychom je ušetřili mentálního i materiálního strádání. Upřímně řečeno si klidně nechám ujet vlak
a dotikat biologické hodiny. Můj pocit zodpovědnosti je totiž silnější než reprodukční pudy.
A myslím, že ten neexistující život se za to na mě určitě zlobit nebude. To si raději pořídím psa.
Ale jen tehdy, když budu vědět, že nebude nikterak strádat.
Podívejte se také na video a nový díl chlapidária… https://www.stream.cz/chlapidarium/10009463-kdy-nemit-deti#nejnovejsi