Slovo chtíč je takové zvláštní. Na jednu stranu ve mně evokuje cosi amorálního, zakázaného, nevhodného. Na stranu druhou má
v sobě hutnou energii, nekontrolovatelnou a silnou jako přesně mířená střela. Nevím, zda je na světě zdravého člověka, který by nebyl alespoň jednou za život hnán sexuální touhou.
Když jsem natáčela rozhovor na tohle téma u sexuologa Ondřeje Trojana, směle prohlásil, že masturbují už miminka, tudíž jakési uspokojování vlastní sexuality je nám přirozené už od raného dětství. Znělo mi to poněkud bizarně, ale popřít se to prý nedá.
Jak pak tedy musí vypadat takový třicátník, který kvůli své nesmělosti a defektům v rámci sociální komunikace zůstává i ve svém věku panic?
Jednoho takového znám a na první pohled se jeví docela normálně. Na dalších pár pohledů je v jeho očích cosi dětštějšího, než by na jeho léta bylo zdrávo. A taky je v nich obrovsky žádoucí nesmělá touha.
Chlapec není ošklivý, je jen trochu při těle a zjevně se ve svém stydlínství zacyklil natolik, že už ztratil pro cestu z bludiště nit. A ta nervozita třicátníkovi nepřirozená bohužel každou potenciální nápadnici odradí. Protože je prostě „takovej divnej.“ Je to kruté. Když člověku ujede vlak téhle přirozenosti lidského bytí, spadá v očích většiny do kategorie podivínů.
Nemíním nikoho škatulkovat, odsuzovat a ani vynášet kritické soudy. Lidské osudy jsou neskutečně různorodé a jejich subjektivní hodnocení je ta nejjednoduší věc na světě. Jen přemýšlím nahlas o tom, že potlačování tak přirozeného aspektu bytí jako je sexualita, neshledávám kdovíjak zdravým. Spíš naopak. Někteří z nás možná ví, co je to 
dlouhodobé intimní strádání. I já to samozřejmě zažila. První měsíce je každý hrdina, po roce je to stav velmi mučivý a pak…pak si zvyknete. Naštěstí jsem si v knize Napoleona Hilla Myšlením k bohatství přečetla o sexuální transmutaci a měla jsem velikou radost. Můj celibát nebyl vůbec marný. Sexuální transmutace radí zaměřit veškerou energii do sportovních či tvůrčích činností a tehdy jsem v práci podávala intelektuální výkony hodné akademiků. Intimita mi prostě přestala chybět.
Téměř tři roky takového fungování mě v práci přivedlo k nemalým kariérním úspěchům a mé mozkové závity i fyzické tělo prožívaly zlatá léta kondice. Pak jsem potkala svého tehdejšího chlapce. Asi by bylo velmi sexy napsat, že se ze mě ze dne na den stala nejnáruživější osoba planety. Ale musím bohužel konstatovat, že mi trvalo až nekřesťansky dlouho, než jsem v sobě opět probudila vášnivou bytost. Ale to probuzení stálo za to. Má produktivita se mnohonásobně zvýšila. Je vám asi jasné, že ale nehovořím o zaměstnání či uběhnutých kilometrech. Vzpomněla jsem si tehdy na varovné články o primitivních lidech nízkých mentálních nároků, jejichž život podprůměrných zaměstnanců nachází naplnění ve fyzických radovánkách a vyděsila jsem se. Představa, že mě nenadálá euforie ze znovuobjevení ženskosti připraví o kariérní ambice, byla příšerná. Obavy ale nebyly na místě. Po půlročním intenzivním dohánění ztracených postelových let jsem se vrátila do normálních kolejí běžného populanta. Nebo spíš kopulanta.
Co jsem tím chtěla říct? Že všechno má být vyvážené a když s člověkem cvičí přebytek nebo naopak nedostatek, není to ideální. Co bych poradila kamarádovi, který se ve svém panictví potácí mezi rezignací a tlačením na pilu? Ať kráčí středem. Ať sportuje, pracuje, soustředí se na sebe a sebezdokonalování a paralelně s tím nenásilně pozoruje svět kolem sebe.
Zní to primitivně a jistě to není nic objevného, ale funguje to. Kde je úporná snaha, mizí přirozené pozitivní okolnosti. A naopak, když přirozené pozitivní okolnosti vytváříme, jistojistě záhy přijdou i ty další, nám chybějící.
A zde tématický materiál:
www.stream.cz/chlapidarium/10009910-sexualni-abstinence#nejnovejsi