Když mi bylo 24 let, sbalila jsem „alfasamce“. Přesněji řečeno, on sbalil mě. Zdánlivě nedotknutelný, všemi ženami obletovaný krasavec se lapil na nezájem a kritiku jeho zevnějšku. A tak jsem jakožto nepříliš sebevědomá rozevlátá a nevyzrálá (lehce přidrzlá) odbarvená blondýna slavila svůj životní úspěch, ke kterému jsem přišla jako slepý k houslím. Po předchozích letech tragikomických známostí s partnery zralými na léčbu v Jedličkově ústavu konečně trefa do černého. Vše černě doposud viděno se obalilo do růžového obláčku vzájemného počátečního nadšení.
Urostlý sportovní charismatický a inteligentní krasavec byl opravdu reprezentativním elementem, který mi nejspíš záviděla nejedna bytost něžného pohlaví. A můj Alf si toho byl velmi dobře vědom. Rozdával úsměvy na všechny strany, zdvořile a nadšeně komunikoval s okolním světem, byl lvem salonů a rád se předváděl. V roli šedé eminence v koutě by jeho nekonečný temperament vyhořel nebo by explodoval. Šedinou v koutě jsem se ale začínala pomalu ale jistě stávat já. Mé dosavadní mírné sklony řídit vše kolem sebe
(taktéž převyšovat partnery) neměly vedle něj šanci se prosadit. Stejnou měrou válcoval mé nepříliš velké sebevědomí vstřícnou komunikací s kolegyněmi z práce a kamarádkami. Na společných akcích, výletech nebo v rámci kancelářského sezení či výjezdů na natáčení (pracovali jsme spolu) jich vždycky bylo nějak podezřele všude plno.
A tak počaly z mého nevyrovnaného nitra chrlit zlobné vodopády žárlivé vyčítavé scény. S touhle kamarádkou si příliš dlouho telefonoval, tu zase podezřele nadšeně zdravil a komu že to posílal v noci esemesku? V hloubi duše jsem všechny ženy viděla jako potenciální sokyně. Sekretářka, recepční, prodavačka květin a dokonce i nepříliš vzhledná kadeřnice,
ke které můj drahý občas zašel pro alfasamčí slušivý sestřih. Na narozeninové oslavě jeho dobrého kamaráda jsem málem vyvolala rvačku, když jsem se v podroušeném stavu vrhla na domnělou sokyni – partnerovu sestřenici, kterážto ho nadšeně objala rodinným gestem.
Následovaly například také trucovité sebelítostné výlety do společné koupelny, kde zavřená dlouhé minuty jsem se mstila pobrekáváním a zatvrzelým nereagováním na opakované výzvy zoufalého protějšku, ať otevřu dveře. Několikaměsíční tragikomedie vyvrcholila scénou na firemním večírku, kde jsem kvůli jedné puse na tvář od bývalé spolužačky prchla do temnoty noci a několik hodin se tu schovávala v parku korunách stromů.
Můj milovaný mi týden nato dal pěkný dárek. Fotbalistickou obuv jako vymalovanou. Z dnešního pohledu není divu. Při zpětné analýze je evidentní, že mě měl skutečně rád a taky se podle toho ukázkově choval. 
Jenže já nebyla schopna uvěřit, že by si chlap takového formátu vybral někoho, jako jsem já. A tak jsem podvědomě vyhledávala situace, které by mi to potvrdily a cíleně jsem směřovala k poločasu rozpadu.
Někdy v rámci nemocného ega vidíme věci zcela negativní optikou,
která přetváří realitu ke katastrofickému obrazu, který ale ve skutečnosti neexistuje. A tak intenzivně v něj věříme, že ho ve finále prostě skutečně stvoříme.
Na základě svých mnohaletých zkušeností a tvrdých ponaučení jsem vytvořila takovou drobnou alfasamčí instruktáž.
https://www.stream.cz/chlapidarium/10010241-alfa-samci#nejnovejsi