Buď hodná a nezlob…
Když jsem byla malá holčička, máti mi říkala, ať absolutně nevyčuhuji z řady, na nic si nestěžuji a prostě beru život takový, jaký je, bez výmluv, výhrad a tak, jak přichází. Naučila jsem se usmívat, i když jsem cítila v srdci bolest a prázdnotu, zakázala jsem si city, i když jsem po nich tak moc toužila. Přestala jsem věřit, že život je
o tom, aby se nám naše sny splnily. Vdala jsem se, protože jsem nemohla dokola poslouchat matčiny ódy na radost, že se snad nikdy nevdám. Neměla jsem odvahu čelit pomluvám, za každých okolností bych se jimi totiž akorát užírala. A tak jsem si ve svých třiceti, pár let po vysoké, vzala svého dlouholetého kamaráda, ke kterému jsem necítila a necítím absolutně nic.
Všechno je špatně
Zato on mě miluje jako smyslů zbavený a ze všeho nejvíc si přeje děťátko, což je pochopitelně další level v manželství. Jenomže něco ve mně se už při té myšlence bouří a má intuice mi našeptává, ať seberu nohy na ramena a upaluji pryč sec mi síly stačí, dokud mně k Romanovi absolutně nic neváže. Jenomže, co když už nenajdu muže pro rodinu, kterého budu zbožňovat a on zase mě? Co když pak zůstanu sama? Mé sebevědomí je na nule a navíc nechci našim ublížit tím, že budu snad první ženskou u nás v rodině, co se honosí přívlastkem rozvedená. Pracuji na skvěle placené pozici, která mi nedá spát a maximálně se díky ní nervuji. Mám chuť zahodit dobře rozjetou kariéru a začít konečně cestovat, poznávat svět a vědět, že štěstí opravdu existuje
a chutná maximálně opojně. „Nevím, co si mám počít. Na jednu stranu vím, že s takovým způsobem života, nikdy šťastná nebudu a na tu druhou je mi jasné, že bych neměla na nic čekat a začít žít podle svého tak, jak mi diktuje mé srdce,“ svěřuje se utrápeně Linda, která neví co teď a co potom.