Jak překlenout bolest a smutek, když navždy odešel ten, koho jste milovali?

Druhý listopad už tradičně patří hlavně vzpomínkám na ty, kteří odešli na druhý břeh. Setkat se s nimi tváří v tvář už nemůžeme, ale v našich vzpomínkách a srdcích budou figurovat už napořád. Pokud do vašeho života vklouzla ztráta vámi blízkého člověka, vždyck

Druhý listopad už tradičně patří hlavně vzpomínkám na ty, kteří odešli na druhý břeh. Setkat se s nimi tváří v tvář už nemůžeme, ale v našich vzpomínkách a srdcích budou figurovat už napořád. Pokud do vašeho života vklouzla ztráta vámi blízkého člověka, vždycky to bolí jako čert. Nevíte, co dělat, mysl vám zachvátí beznaděj a hustá mlha smutku, srdce pláče a vám hlavou běží, že už nikdy nic nebude jako dřív.

 

Co teď a co potom?

Možná si říkáte, že tu prázdnota ve vás už nikdo ničím nenahradí. A tak se domníváte, že budete přežívat s bolestivou dírou v srdci už napořád. Stejně jako lidé do našich životů přicházejí, tak bohužel také odchází. Příchody patří bezesporu k těm světlým okamžikům, kdežto loučení, byť na věčnost, dá naší duši i srdci sakramentsky zabrat. Ptáte se, jak dlouho bude trvat, než zase budete schopni fungovat dál? Žádná taková přesně daná lhůta bohužel neexistuje. I když psychologové a odborníci se shodují, že nejnáročnější ze všech jsou dva měsíce od tragické události. Nikdo ale neříká, že vás myšlenka na toho, kdo tady už není, nezabolí. Slzy si tak jako tak naleznou cestu ven, aby smyly rozjitřené emoce a chaos v duši.

Jak to teď se mnou bude?

První dny se nesou ve znamení zmatených a hojně se střídajících pocitů, kdy pořád nemůžete uvěřit tomu, že ten, koho jsme zbožňovali, tady už není a nebude. Něco v nás odmítá přijmout realitu, naše návyky nás nutí hledat a vyčkávat na toho, kdo nám mnohdy ani nestačil dát jasné sbohem. Může se vám proto stát, že budete civět na telefon a očekávat textovku, kterou vám posílal vždy na dobré ráno, nebo na něj budete chtít počkat na vašem oblíbeném místě. Jenže nic z toho se už nemá jak stát. Později si uvědomíme, že nám milovaného člověka nevrátí absolutně nikdo a nic. Avšak pořád se vnitřně sami sebe ptáme, proč se to vůbec muselo stát a zda tomu nešlo přece jenom nějakým způsobem zabránit. Nenávidíme život za to, jak je nespravedlivý, utápíme se v pocitech plných prázdnoty, osamění a především moc dobře nevíme, co si počneme se životem, a jak se bude dál vyvíjet. Nemluvě o tom, že kritické jsou nejenom první Vánoce bez milovaného člověka, ale také první výročí od toho dne, kdy dotyčný vydechl naposledy.

Jak si pomoci?

Naslouchejte svým emocím a za žádných okolností je v sobě nepotlačujte. Když potřebujete, zařvěte si, když chcete plakat, dejte slzám zelenou a pokud chcete něco rozbít, neváhejte. Emoce musí ven, jinak mohou napáchat škody na duši. Rozeberte vaše pocity s někým, komu můžete věřit a nechtějte zůstávat pořád a jenom sami. Je to pak mnohdy ještě horší. Vězte, že plně nezapomenete nikdy, ale trápení postupem času ztratí na intenzitě. Máte pocit, že tu ztrátu jen tak neustojíte? Bez výčitek zajděte za odborníkem. Uleví se vám.