Jak rodiče ničí dětské nadšení pro sport
Děláme to často nevědomky, ale některými svými činy bohužel dost intenzivně. Pokud chcete mít z dítěte pohybového nadšence, tady je pět typických vzorců chování, které by bylo lepší si v takovém případě odpustit. Dítě jimi ke sportu nepřiblížíte, spíš jej od něj vzdalujete.
Specializujeme děti příliš brzy
Tohle je typický znak dnešní doby. Od raného věku dvou tří let tlačí rodiče děti do fotbalů, hokejů nebo je nutí držet tenisovou raketu. „Nedávají jim tak prostor seznámit se s různými pohybovými aktivitami a rozvíjet se všestranně. Dítě je odmalička otrokem až příliš jednostranně zaměřeného tréninku a v juniorském věku končí, protože ho sport přestává bavit,“ říká Jana Boučková z populárního celorepublikového projektu Děti na startu, který se zaměřuje na všeobecnou pohybovou přípravu dětí předškolního
a mladšího školního věku. Specializace nejenže omezuje obecné pohybové schopnosti a dovednosti dětí, ale hlavně se kvůli ní vytrácí radost z pohybu. Přitom právě ta je základním předpokladem, aby dítě zajímal i v budoucnu.
Tlačíme na výsledky
S přílišnou specializací často souvisí i tlak na výkon a výsledky. „Obecně bych byla opatrná se všemi sporty, které jsou doprovázené různými závody, soutěžemi a udělováním medailí. Ne každé dítě je přirozeně soutěživé a vyhledává situace, kdy je nutné hrát na body nebo prát se s časem,“ říká Štěpánka Štrougalová, majitelka plaveckého klubu Juklík.cz, s dodatkem, že nesoutěživé dítě automaticky neznamená dítě nesportovní, i když mnozí rodiče to právě takhle často berou. „Opravdu jsou mezi námi děti, kterým sport jde, ale jen tak pro radost,“ upozorňuje. Nekažte jim nadšení a zápal tím, že se jich vyptáváte na vzdálenosti, časy, body nebo že je hlásíte a ponoukáte na turnaje, kde vlastně vůbec být nechtějí. Když na nich pak selžou, budou mnohem blíž k tomu, aby se se sportem rozloučily.
Nutíme je do sportu, který baví nás, ne je
Když už své potomky specializovat chcete nebo když dorostou do věku osmi let, kdy už je specializace možná, vyberte jim sport nebo kroužek, který baví je samotné, a podporujte je v něm, jak je to možné. „Zní to jako banální rada, ale často jako rodiče děláme pravý opak, tedy vybíráme jim sport, který si myslíme, že by je bavit měl; buď třeba proto, že kdysi bavil nebo baví nás samotné, nebo že je aktuálně v módě, případně se odehrává v lokalitě, která nám s ohledem na dopravu vyhovuje, a podobně,“ říká Kristýna Přibylová, zakladatelka dětských tělocvičen Monkey’s Gym. Jenže když dítě dělá sport jenom kvůli rodičům, pak je zřejmé, že ho hlavně ve vyšším věku dělá s odporem a končí s ním okamžitě, kdy může rozhodovat samo o sobě.
Nepořídíme jim dobré vybavení
„Ani nespočítám, kolik rodičů nechává děti sportovat v nevyhovujícím vybavení a oblečení, které jim znemožní, aby si odnesly z pohybu příjemný zážitek,“ říká Lukáš Princ ze specializované sportovní prodejny Ski a Bike Centrum Radotín. Velmi typické je to podle něj třeba u lyžování, kde se děti běžně pohybují na svahu v botách o tři čísla větších nebo na lyžích, které jsou na jejich výšku až příliš dlouhé. Podle Lukáše Prince nejde jen o to, že je jim ve vybavení nepříjemně, ale také pokroky ve sportu jdou pak velmi pomalu, což má zase vliv na motivaci. Dítě pohyb nebaví, a navíc se u něj cítí hloupě, protože ostatním jde, a jim ne. Nevyhovující vybavení a oblečení patří kolikrát i mezi důvody, proč potomek odmítá jít na kroužek, který si jinak oblíbil. Tohle je typické hlavně u starších děvčat před pubertou nebo v pubertě, kdy si v oblečení nepřipadají dost atraktivní. Nám rodičům se to může zdát jako banalita, jenže tahle banalita klidně může pohřbít celý sportovní zájem.
Nutíme je do kroužku za každou cenu
Řada dětí opravu nejsou sportovní nadšenci a dala by přednost jiným aktivitám. Ale to nevadí. Nenuťte
je k pohybu za každou cenu, ale ani nerezignujte. Co se kroužků týká, třeba váš potomek opravdu bude šťastnější na dramaťáku či v hodinách klavíru – než na atletice. To ale přece neznamená, že se musí přestat hýbat úplně. Pořád je spousta přirozeného pohybu všude kolem: procházky, kolo nebo brusle, když v zimě zamrzne rybník za domem. Úkolem rodičů je zapojit fantazii a nestydět se přimět potomky ani k netradičním druhům pohybu. Tak například – kdo řekl, že ráno musí jít dítě do školy normálním krokem? Nechte ho skákat po jedné noze, pohybovat se po určité barvě dlažebních kostek nebo neudělat krok delší než 40 centimetrů. Je to drobnost, ale zařídí, že vaše dítě se bude hýbat naprosto přirozeně, bez nepříjemného upozorňování či nucení, že by přece mělo nebo dokonce musí.
Zdroj: www.detinastartu.cz, www.juklik.cz, www.skibi.cz, www.monkeysgym.cz