Knižní TIP: Feministkou snadno a rychle

Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková: 

Feministky řeší nesmysly jako je pouštění žen do dveří. Ženy by měly mít děti. Mělas prostě říct ne...

To jsou jen některé z mnoha poznámek, s nimiž se každý během rozhovorů o feminismu dříve či později setká. Dávat neustále dohromady argumenty a nabízet jinou perspektivu je přinejmenším únavné.

Socioložky Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková alias Duo docentky proto napsaly knihu, která vám v tomto boji může ušetřit čas a energii. Nabízí v ní vtipné a trefné příspěvky do debat s rodinou i přáteli, jež vám pomůžou zůstat nad věcí a třeba i vám nabídnou nové podněty k zamyšlení.

Dočtete se například o odvrácené straně romantické lásky, o tom, že studijní materiály od základek po vysoké mají k genderové vyváženosti daleko nebo že ne každý kompliment je ve skutečnosti komplimentem.

Knihu ilustracemi a komiksovými stripy podle předlohy autorek doprovodila výtvarnice Leny Vítková.

 

Slovy autorek:

Naše kniha je tu proto, abyste příště, až s tím někdo začne, mohli jenom vytáhnout tuhle příručku a přečíst z ní nějakou vhodnou pasáž v závislosti na tom, s čím vás dotyčný nebo dotyčná začnou prudit. Nejdete tu tipy, jak argumentovat v debatě s popírači potřebnosti feminismu a všemi, podle kterých už všechno máme a nic víc netřeba.

 

Ukázka z knihy:

Při hře „kdo se jen veze“ občas někdo zamíří ukazovákem na ženy, které se „neodětily“. V naší společnosti jde o oblíbenou kratochvíli. Nechme stranou ženy, které děti navzdory své touze mít nemohou (jen nezapomínejme, jak nechutné je obviňovat ty, které se už beztak svou situací nemálo trápí). Co tedy ty z nás, které se vědomě rozhodly, že výlety do porodnice podnikat nebudou?

mýtus číslo 1: bezdětné ženy jsou sobecké

Jste sobecké nešťastnice a ve stáří budete samy, vyčítá odkudsi hlas (který často patří muži). Pokud je sobecké děti nemít, jak může být nesobecké děti mít s tím, že se o mě na stará kolena postarají? Copak jsou děti pojišťovna? Nehledě na to, že jedna nikdy neví, co se stane a kam život děti zavane, je pochybné pořizovat si lidi do života, aby mě jednou zaopatřili. A zcela jistě to není nesobecké.

Jelikož většina z nás, co děti nemáme, nejsou rentiérky, patří do našeho života práce. Pro některé v podobě kariéry, pro jiné práce, která je baví, a další pracují, protože peníze prostě k životu potřebují. Některé mají to štěstí, že má jejich práce alespoň dvě z těchto charakteristik. V každém případě děláme spoustu práce, kterou někdo další potřebuje, a odvádíme daně, které stát přerozděluje ostatním, třeba právě rodinám s dětmi. Čímže je naše rozhodnutí nemít děti a bez přerušení pracovat sobecké?

Žijeme ve společnosti výkonu, hlásá se tu od listopadu 1989 bez ustání. Pokud se rozhodnete zaměřit na pracovní výkon a shodou okolností máte rodidla, buďte připravena, že vám budou připomínat, že byste měla rodit. Ve hře jsou dva diskurzy – výkonu a přirozenosti –, argumentovat jen jedním nestačí. Zabezpečí se tak, že všechny ženy jaksi nedostačují. Buď, ubožačky, mají díru v životopise, protože pečují o malé děti (Kde je jejich pracovní výkon? No s takovou se nemůžou divit, že nebudou postupovat v pracovních a příjmových hierarchiích!), nebo, ubožačky, mají díru v životě, protože si nepořídily děti (Kdo to kdy viděl, žena bez dětí?!).

mýtus číslo 2: bezdětné ženy jsou fenomén dnešní doby

Jedna poznámka se v případě hovorů o bezdětných ženách opakuje často: Nikdy to tak nebylo, to až tahle hédonistická doba… Opravdu?

To, co jsme byli zvyklí vídat kolem sebe a co je v historické paměti, je skutečně 96 procent žen, které měly aspoň jedno, ale častěji dvě děti. Mezi padesátiletými ženami, tj. těmi, jež velmi pravděpodobně žádné další děti mít nebudou, byl při sčítání lidu v roce 2001 podíl bezdětných mizivých 4,4 procenta. Uvádí se, že v populaci je kolem tří až čtyř procent neplodných párů – plodnost žen, které svůj reprodukční věk prožily za normalizace, byla tedy na maximu. Všechny měly děti, neunikla žádná. V roce 1950 bylo totéž číslo – podíl bezdětných padesátnic – 20,3 procenta. Každá pátá žena byla celoživotně bezdětná. Komunistický režim od počátku vedl silnou propopulační politiku. Zprvu explicitně proto, aby bylo víc dělníků a vojáků (a každá žena přece chce mít děti!), později kvůli tomu, že kdo má děti, spíš drží lajnu a drží se doma (a každá žena přece chce mít děti!). Prorodinná politika akcelerovala po Pražském jaru, které rozprášily bratrské armády Varšavské smlouvy. Bylo totiž třeba, aby občanstvo už nevyráželo do ulic a nekladlo režimu požadavky. Za normalizace se tedy rodilo ostošest (mateřství neunikla žádná). Právě z poloviny 70. let pochází ony pověstné Husákovy děti, nejsilnější populační ročníky 1973–76, kdy se tu narodilo bezmála dvě stě tisíc mimin každý rok.

Ironií osudu se právě Husákovy dcerky ukázaly jako troublemakeři. Začaly tím, že v 90. letech, kdy jim bylo kolem dvaceti, odmítly zopakovat biografie svých matek a odrodit krátce po dvacátých narozeninách. Místo toho užívaly svobody a studovaly, cestovaly, přemýšlely, co podniknou se svým životem. Rodit začaly o 5,5 roku později než předchozí generace a – ačkoli jim ještě není všem padesát a jejich plodnost ještě nelze podtrhnout, sečíst a považovat za ukončenou – vypadá to, že nedoženou a nepředeženou své matky, které přivedly na svět 1,9 dítěte. Při posledním sčítání v roce 2021 bylo 8,7 procent z nich, kterým bylo v té době 45 až 49 let, bezdětných.

Ukazuje se tedy, že ve srovnání s rokem 1950 jsme na méně než polovičním podílu žen, které zůstávají bez dětí. Až vám zase někdo bude říkat, že „Todlecto, to tady ještě nebylo!“, řekněte mu, že bylo. A svět se nezbořil. Mezitím si užívejte, tvořte, pracujte… blahu lidstva (a blahu svému) lze přece přispívat různými způsoby.

Procvičování nejčastějších frází:

Někdo: Pro ženu je normální mít děti, ženy vždycky měly děti. To je až teď, že si ženy chtějí užívat/honí kariéru/nevědí, co je v životě opravdu důležité, a nemají děti.

Vy: Ale kdepak! To je naopak docela nedávná věc, že se přes 90 % žen stává matkami. V polovině 20. století byla celá pětina žen celoživotně bezdětná.

(z kapitoly Ženy bez dětí)

 

 

 

O autorkách:

Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková začaly vystupovat jako Duo docentky v roce 2019, kdy spolu poprvé popularizovaly feminismus a výzkum zaměřený na gender a sexualitu skrze stand-up. Společně ale působí už dlouhá léta: spoluzakládaly obor genderová studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a od devadesátých let jsou aktivní v organizacích zasazujících se za práva žen, menšin a přírody.

Lucie pracuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity na Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání. Působí také jako lektorka genderově citlivého vzdělávání a sexuální výchovy. Je autorkou knih Gender před tabulí nebo Etnická rozmanitost ve škole. Autorsky se podílela i na knize pro děti Kapky na kameni - 50 příběhů českých a slovenských rebelek. Její články vychází nejen v českých a zahraničních odborných časopisech, ale také v médiích, např. a2larm.cz či Heroine.

Kateřina pracuje v Historickém ústavu Akademie věd ČR, kde vede mezinárodní tým zkoumající vědění o zdraví žen a dětí za socialismu. Z jejího výzkumu o sexualitě a genderu v komunistickém Československu vyšla řada publikací v angličtině, které získaly zahraniční ocenění. Na iVysílání ČT je k zhlédnutí dokumentární seriál Kronika orgasmu, natočený na základě Kateřininy knihy, kterou si můžete přečíst česky pod názvem Politika touhy.

Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková: Feministkou snadno a rychle, vydává nakladatelství Universum, 232 stran, doporučená cena 359 Kč