„J“: Kdo by se netěšil na první Vánoce s miminkem. I když v půl roce náš prcek ještě nevnímá dárky tak, jako balicí papír, ale zejména všechny ty světýlka a k nim vedoucí drátky. Docela vážně ho začínáme podezírat, že bude elektrikářem (nebo noční můrou?).
Poslední týden před Vánoci pro mě značil pořádný nápor. Dokončit termínovou práci, která za žádných okolností nepočká, dořešit charitativní sbírku pro psí útulek, kterou pořádám už několikátý rok a do toho se postarat o syna, domácnost, naše „vlky“ a manžela. Z nějakého důvodu se ve mně vyrojil pocit, že když mám dítě, měla bych domácnost zavonět cukrovím (A já na cukroví vážně nikdy nebyla!), do toho ušít na stroji neteřím sukýnky (I šití mě chytlo až po porodu – asi to máme nějak geneticky zakódované či co), kamarádce legíny a pár vánočních ozdob. Psaní článků muselo jít na chvíli stranou. Skákala jsem od jednoho k druhému, podle momentální důležitosti, překračovala u toho ten nepořádek v bytě, své dítě, manžela i vlky. 23. prosince dopoledne jsme předali vánoční sbírku a já se vrhla na úklid, pečení a chystání Vánoc. Můj muž má totiž velmi rád pořádek, zatímco já bych leccos i s chutí přehlídla. A nakonec vskutku pořádek u nás na Štědrý den byl, zvládli jsme i procházku, klasickou výměnu názorů (která snad nemůže chybět v žádné rodině v tento den), pohostili jsme rodiče, zlaté prasátko jsme zase neviděli, ale Ježíšek přišel také k nám. A víte, co bylo nejkrásnější? Dívat se, jak Mikimu září očička a líbí se mu prskavky a světýlka na stromečku. Snad příští Vánoce budou o něco méně hektické, snad příští rok zvládnu nachystat pod jedličku všechny dárky a na žádné nezapomenu, snad příští rok nebude tak uhnaný. Vždyť Vánoce mají být svátky klidu a pohody, tak proč je to pro ženy takový šrumec?
„M“: Že jsou vánoce s dětmi krásnější než kdy dřív, to už se mi potvrzuje pátý rok. Ta světýlka v dětských očích (otřepaná fráze, že?) jsou opravdu kouzelná. Ale ruku na srdce, co rozzáří oči vašich dětí? U těch mých (tedy aspoň těch dvou starších) jsou to světýlka … na stromečcích, v oknech, svítící dekorace, svíčky, prskavky. Jestli je kolem těch světýlek pořádek nebo nehorázný bordel, je jim absolutně jedno. Zdůrazním to slovíčko JIM. Dodám, že i mé drahé polovičce. MĚ to jedno není. A občas mám pocit, že když neskončím u nějakého psychoterapeuta, budu muset vážně pouvažovat o Bachových esencích, abych ten nepořádek lépe psychicky zvládala.
V rámci zachování duševního zdraví sebe i rodiny jsem letos zavelela, že žádný vánoční úklid nedělám. Prostě ne a tečka. Přesně dva dny na to se nám po bytě vyrojili malincí černí broučci (nejspíš Pilous černý) a v kuchyni moly. Od té doby neustále chodíme, odtahujeme nábytek, probíráme skříně, kufry, kabelky, tašky, dětské hračky, spížku (ta už prošla čistkou třikrát) a vše, kde by se to zvířectvo mohlo ukrývat nebo množit. A k tomu vysáváme, vytíráme, tepujeme, aby se tam ty breberky nevrátily. Do toho nás sousedi vyplavili vyteklou pračkou (podruhé od léta, kdy jsme malovali! vrrrr). Tentokrát to zaneřádilo zdi tří místností (bohužel jejich pračka stojí v dost blbém místě), trubky v koupelně a podlahu v chodbě. Ach jo. Běžný úklid po čtyřech dětech nepočítám, občas jen chodím a nohou si dělám cestičky, aby bylo kudy projít, protože přeci jen s dvojčaty v ruce nevidím nic a tak občas šlápnu i na některou ze starších holek. A jiná vánoční příprava? Mno, pokusila jsem se s holkami o dva druhy cukroví. Popravdě spíš pro jejich zábavu a většinu toho jsem nakonec spálila, protože co čert nechtěl, vždy některé z dětí něco potřebovalo přesně ve chvíli, kdy bylo potřeba hlídat plechy v troubě. Takže sláva Vánocům bez úklidu.