Výstava Singularity: Člověk – Prostor – Krajina v Art & Event Gallery Černá labuť je tradičně prodejní a je možné ji navštívit do 30. června 2018 v rámci otvírací doby. Otevřeno je o víkendech od 14 do 18 hod. či po předchozí domluvě. Do 28. srpna pak bude možné navštívit výstavu individuálně po předchozí domluvě.
Více informací na ww.cernalabut.cz.
Singularity jsou v matematické teorii výjimečné body, ve kterých pro daný vztah nelze nalézt řešení. Jsou to také pomyslné středy černých děr, kde se fyzikální vlastnosti blíží nekonečnu. “Člověk vnímá prostor měřítkem svých vlastních pocitů. Prožívá jej tak, jak na něj daná situace působí: monumentalita či útulnost, stísněnost či volný prostor, světlo či tma, to vše může působit příjemně, hrozivě, mimořádně i banálně,” říká kurátor výstavy Josef Záruba-Pfeffermann a dodává: “Například tma kolem, pokud ležíme pod peřinou na měkké posteli, nebo dokonce když sdílíme tmu s někým blízkým, je jedním z nejkrásnějších životních pocitů. V jiné situaci ale může tma působit děsivě.”
Na výstavě Singularity se devět umělců snaží z nekonečného počtu situací vybrat okamžiky, které jsou pro ně podstatné. Husákovy děti se rodily do šedi panelákových zdí, budoucnost se zdála stejně mdlá. Igor Grimmich si tuto banalitu obohatil vizemi kosmických rozměrů. Prostředí jeho obrazů vyjadřuje úzkost i touhu po svobodě. Jiří Hauschka se soustředí na osudové momenty mezi životem a smrtí. V krajině sleduje wagnerovskou nekonečnou melodii v podobě energetických proudů, zde konfrontovanou s figurou ve volném pádu. Vodopád působí jako vykřičník nebo alegorie náhlé životní změny, kterou pozorovatel právě prochází.
Poněkud klidnější jsou krajiny Eriky Voith, jejichž cílem je věčnost. Meditativní postavy v krajině užívají zlatou barvu, vyhrazenou především posvátnému prostoru. Reflexi duchovního zážitku nabízí i triptych od Zdeňka Šorfa.
Kontemplaci se věnují také další autoři: Martin Krajc se snaží v tradici východní tušové malby zachytit pomíjivý okamžik v intimních momentech konzumních krásek, které uvadnou stejně rychle jako květy sakury po jarním dešti. Lukáš Miffek je autorem, kterému se příčí každý heroický postoj, každý sevřený sval kolem rtů sleduje
s posměchem, každý apel na vážnost uměleckého okamžiku prožívá jako zastydlý puberťák. Pár se směšně působícím robotickým mutantem zřejmě prožívá rozkoš při pohledu na vznešenou krajinu. V nás ovšem milenci vyvolávají spíše úsměvy než lásku ke krajině.
Dílo Jaroslava Valečky mapuje v intimně laděné figurativní tvorbě především depresivní a melancholické stavy vnitřní kontemplace. Obrovská drůbeží hlava představuje možná odraz sebe sama, možná odporný zjev manžela při vynuceném styku, jež se konfrontuje s ženskou figurou na provaze, coby obětí visící za nohy
a čekající na porážku. Adam Jílek sleduje ornament smrti se zaujetím sběratele trofejí, kde naopak zvířata zastávají roli lovce a pozorovatele. U MICLa – Michala Novotného nevíme, jak vnímat jeho vidění světa, které je příliš detailní a úplné na to, aby bylo pouhým záznamem deliria. Zůstává tak největší záhadou celého vystaveného cyklu, záhadou, která se rozhodla sledovat vztah mezi prostorem a jeho pozorovatelem.
Aktuálnost tohoto konkrétního souboru maleb nespočívá v tématu; spočívá v obrovsky bohatých možnostech interpretace banálních situací.