Za polárním kruhem nevládne tma, ale nepřetržité světlo. Slunce se tam v létě neztrácí za obzorem a přepisuje lidské vnímání času, těla i duše. Co všechno s námi polární den dělá?
Slunce, které neodpočívá
Je červenec a na severu Norska, v městečku Tromsø, je dvě hodiny po půlnoci. Ulice však nejsou potemnělé a domy nevrhají dlouhé stíny. Slunce visí těsně nad obzorem, oranžové, jemné a tiché. Lidé tu chodí na ryby ve tři ráno, sportují v noci a děti si hrají venku, jako by byl odpolední čas. Vítejte ve světě polárního dne.
Tento jev se objevuje v oblastech za polárním kruhem a trvá od několika dnů až po celé měsíce. Slunce tam nezapadá, pohybuje se po obloze v kruhu a vytváří iluzi nekonečného dne. A s tím přichází i psychologická a fyziologická výzva.
Spánek se vytrácí a sny blednou
Podle BBC, která se tématu věnovala ve své reportáži, je jedním z hlavních důsledků polárního dne narušený spánkový cyklus. Tělo se bez přirozeného střídání světla a tmy hůře orientuje. Lidé trpí nespavostí, jsou podráždění a některé studie dokonce spojují extrémní světelné období se sezónními výkyvy nálad, i když bychom to čekali spíše u zimní tmy.
Zároveň ale přichází příval energie. Mnozí si pochvalují, že jsou aktivnější, kreativnější a mají víc času pro sebe. Noc jim přestává připadat jako hranice. A tak vzniká podivná směs radosti a neklidu.
Jak se bránit světlu, které nehasne
Lidé v severních zemích mají své rituály. Zatemňovací závěsy, masky na oči a přesně nastavený denní režim patří mezi základní obranu. Někteří se dokonce snaží vytvářet v domácnostech umělou „noc“ pomocí chytrého osvětlení.
I přesto zůstává polární den fascinující ukázkou toho, jak přirozený rytmus dne a noci není tak samozřejmý, jak bychom si mysleli. Slunce tu má poslední slovo a my se mu musíme přizpůsobit.
Zdroj foto: Pixabay