Kerry Fisherová: DRUHÉ DÍTĚ
Zrovna když se ocitne ve fázi, kdy se na ni starosti valí ze všech stran a má pocit, že horší to být nemůže, zemře její nejlepší kamarádka Ginny. Proti vůli manžela se Jo rozhodne, že se ujme kamarádčina syna Victora
a vychová ho jako vlastního.
Navzdory obavám má Jo pocit, že je to její povinnost: Ginny byla samoživitelka, a kromě Victora žádnou rodinu neměla. O dospívajícího chlapce se tak nemá kdo postarat.
Victorův příchod však nabourá křehkou harmonii rodiny a rozšíří trhliny, které se začaly už dávno objevovat
v jejím životě i v malé venkovské komunitě. Na povrch se pozvolna dostává tajemství, které zůstávalo dlouho skryté, a jeho odhalení může mít zničující následky.
Ukázka z knihy:
Stačily by tři měsíce, a Ginny by se dočkala Victorových osmnáctin koncem září. Byla odhodlaná se jich dočkat, nepřipouštěla si možnost, že tady nebude, a rozhodně se odmítala bavit o tom, že by v jakékoli fázi šla do hospice. Když jsem ji naposled viděla, pět dní před její smrtí, ležela podepřená na pohovce a vychutnávala si slunce, které dovnitř proudilo francouzskými okny. Její chřadnoucí síla byla v rozporu s vitalitou její zahrady,
s teplem, jasem a příslibem oněch dní. Jen pár metrů od ní na zahradě bujely kypré růže, podél nich propukaly
v oslnivý třpyt oranžové aksamitníky. A ta levandule. Ginny levandule milovala, přetékaly z hliněných květináčů a válely se po cestě. „Vidíš, Joanno, vytvořila jsem si kousek Provence přímo tady v Cardiffu.“ To jsem si pořád ještě myslela, že máme víc času, že dodržíme svůj slib společně strávených provoněných večerů, u nichž si dokonce budeme moct dopřát sklenku šampaňského – „Pro mě je ho škoda, nedokážu ho ocenit,“ řekla by Ginny. Ale nebyla ho pro ni škoda. Ginny stála za každou bublinku.
Bolelo mě u srdce při pomyšlení, kolik si toho už nikdy neřekneme, co si už navzájem neposkytneme. Měla jsem v Ginny onu vzácnou důvěru, jaká se vyskytne jen jednou či dvakrát za život, jistotu, že mě vždycky podrží. Nejen, když se jí to bude zrovna hodit, ale – a to na tom bylo právě to důležité – i když se jí to hodit nebude. Mohla jsem se jí svěřit s těmi nejméně důstojnými, nejvíc ponižujícími či naprosto malichernými myšlenkami
a věděla jsem, že mi je nikdy nevmete do tváře. Navíc se mě zastane před jakýmikoli pomlouvači i tehdy –
a obzvlášť tehdy –, když nebudu v právu.
Pocítila jsem důvěrně známé výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem zaváhala, když byla řada na mně, abych za ni bojovala. Nestiskla jsem jí ruku a neřekla: „To víš, že Victor může žít s námi. O tom vůbec nepochybuj.“ Když mě nejvíc potřebovala, nechala jsem se Patrickem rozhodit.
Když jsem to téma poprvé předestřela, myslel si, že žertuju. „To snad nemyslíš vážně? Nezvládáme ani Phoebe, natožpak kluka, který ve škole tolik zameškal a nedávno přišel o mámu. Nemluvě o skutečnosti, že máme oba náročné zaměstnání. Není rozumné přidělávat si další práci.“
„Ale kdo by se dokázal o Victora líp postarat? Pojí nás s Ginny dlouhá společná minulost. Oba ji velmi dobře známe, takže máme určitou představu o tom, co by si pro něj přála.“
„Pokusila se najít jeho otce?“
V tu chvíli jsem vybuchla, což bylo něco, k čemu jsem roky nenašla odvahu. „To bys ho radši poslal do Kanady
k ‚tátovi‘, o kterém nic neví a který byl podle toho, co jsem pochopila, ‚konečně ten pravý‘, dokud se neukázalo, že je ženatý? Jak to Victorovi prospěje, vpadnout do rodiny s manželkou, která o jeho existenci nejspíš nemá tušení? Bude u nás žít jen dva roky, než půjde na vysokou…“
Kerry Fisherová pochází z anglického Peterborough. Studovala na univerzitě v Bathu a posléze učila angličtinu v řadě evropských zemí a procestovala celou Asii a Ameriku. Po narození dětí si našla nový způsob, jak zůstat na dosah nepoznaným horizontům: začala psát. Nyní žije v Surrey s manželem a dvěma dětmi.
V češtině dosud vyšly její romány Mlčenlivé ženy (2019), Žena, kterou jsem byla (2020) a Matka, jakou jsem mohla být (2022).
Kerry Fisherová: Druhé dítě, přeložila Šárka Kadlecová, vydává nakladatelství Ikar, 264 stran, doporučená cena 399 Kč
zdroj/foto: www.euromedia.cz