Jonathan Pine je válečný veterán z Iráku. Po službě se stáhl do ústraní a pracuje jako noční recepční. Tato noční postava se v dobrovolném exilu vyhýbá jakýmkoli vztahům. Svědomí se v něm hne až v okamžiku, když předá tajné inkriminující dokumenty britské zpravodajské službě a akce skončí smrtí hotelového hosta. Z počátečního pokání se stává hledání duše, kdy vchází do svatyně Richarda Ropera a prozkoumává temná zákoutí jeho světa.
Mohl byste nám na úvod říci něco o Vaší postavě v seriálu Noční recepční?
Hraji Jonathana Pinea, který je na počátku příběhu ztracená duše. Pracuje jako noční recepční v pětihvězdičkovém hotelu v lyžařském letovisku v Zermattu ve švýcarských Alpách, vede asketický život, je doslova i přeneseně pohřbený ve sněhu, tichu a temnotě. Myslím si, že je záhadou pro všechny kolem i pro sebe – uniforma a obličej, který si nasazuje před ostatními, je pouhou maskou, která mu dovolí skrývat, kým vlastně je. Za perfektně upraveným třídílným oblekem, pečlivě uvázanou kravatou, naleštěnými černými polobotkami a dokonalými způsoby není téměř žádný charakter, protože ho sžírá pocit viny z minulosti. Je to válečný veterán, který dvakrát sloužil v Iráku. Sice z armády odešel, ale stále je to voják – teď slouží v hotelu, stejně jako sloužil v armádě.
Co Vás na projektu lákalo nejvíce?
Když mi můj londýnský agent poslal první epizodu, řekl mi, že Simon a Stephen Cornwell – synové Johna le Carrého – přemýšleli, kdo by měl zájem podílet se na televizní adaptaci Nočního recepčního. Přečetl jsem si první epizodu a hned od začátku mě příběh i postava úplně pohltily. Scénář byl strhující.
Četl jste román před natáčením?
Román jsem před natáčením nečetl, ale hned jak jsem dočetl scénář, vyhledal jsem si román. Myslím si, že John le Carré je výjimečnou postavou mezi britskými spisovateli a v britské literatuře vůbec. Má plné právo na toto téma, protože píše z vlastní zkušenosti. Umí skvěle vyprávět a je mistrem svého žánru, tedy špionážního thrilleru. Jsem si jistý, že by každý herec chtěl účinkovat v adaptaci jeho děl, protože postavy jeho románů jsou neuvěřitelně složité, bohaté a přitom překvapivé a plné protikladů, jako jsou reální lidé.
Co se vám na postavě Jonathana Pinea líbilo?
Zahrát si Pinea mě lákalo, protože jsem věděl, že jako herec budu muset zapojit všechny své intelektuální a fyzické schopnosti, protože je to agent v terénu, je však dost chytrý na to, aby zvládl utajení. Líbila se mi jeho vznešenost, odvaha a moralita – je to velmi morální postava, má stejné morální zásady jako jeho tvůrce John le Carrého. Ve všech Carrého dílech cítíte určitou linii, která pracuje s pevnými morálními základy: víra v dobro a zlo, ve slušnost a neslušnost.
Seriál má velkou produkci, natáčí se na mnoha místech. Můžete mi něco povědět o místech, které jste během natáčení navštívil?
Lokace jsou úžasné, opravdu. Příběh má obrovský rozsah i ambice. Lokace, které jsme navštívili, mu daly patřičný charakter. Příběh Nočního recepčního se odehrává na mnoha místech po celém světě, v Káhiře během arabského jara, ve švýcarských Alpách, Londýně a Devonu v Anglii. V knize se hrdinové octnou i na Bahamách a Kypru, ale v našem příběhu se děj odehrává hlavně na Mallorce a turecko-syrské hranici, v Istanbulu a Monaku. Často se mi stalo, že jsem přijel na plac a měl jsem povzbudivý pocit, že si nemusím nic přimýšlet, protože jsem se herecky ocitnul v uvěřitelném prostředí. Každá lokace byla pečlivě připravena a zvolena, až tomu sám mohu stěží uvěřit.
Jaký byl přínos oskarové režisérky Susanne Bier?
Susanne je bojovník za pravdu a mimořádně dbá na to, aby jednotlivé epizody seriálu byly přirozené a uvěřitelné. Asi jsem ještě nikdy nepracoval s žádným režisérem, který by instinktivně věděl, co může dovolit, aby příběh byl uvěřitelný, což je pro takovýto příběh stěžejní. Ve špionážním thrilleru – nebo v čemkoli, co vyžaduje soudržnost – se snadno sklouzne ke kompromisům, řeknete si, že to vypadá dobře nebo že je to jednodušší z hlediska natáčecího plánu. Vždy se dá vymluvit na to, že si toho divák nevšimne, ale divák si toho vždycky všimne a ona také. U Susanne jsou švy velice jemné a složitě spletené, že tam nejsou žádné skuliny a nepřesné obraty v ději – je velmi pečlivá, nic nenechá plavat, jednotlivé díly skládá dohromady tak, jak mají být, tak, aby se příběh nerozpadl.
Proč má Pine pocit, že by měl pomoci Burrové a riskovat svůj život tím, že odejde do utajení a odhalí Ropera?
Jonathan podle mě hledá důvod, proč žít. Samozřejmě, že je fyzicky naživu, má svou práci, ale je schovaný v horách ve Švýcarsku jako noční recepční hotelu. To podle mě není poslání, je to jen pohodlnost, protože disciplínu, trpělivost a poslušnost zná dobře z armády. Když Burrová najde Pinea, probudí v jeho srdci něco, co tam delší dobu spalo, probudí jeho morální cítění a vztek. Morální vztek, který má i John le Carré, aspoň pokud já mohu soudit, že na světě jsou lidi, co dělají věci, které by měly přestat. A věří, že má dost odvahy na to, aby spolupráci vzal.
Co nám můžete říci o Richardu Roperovi?
Richard Roper žije život v přepychu. Peníze získává na černém trhu z dodávek zbraní zájemcům s nejlepší nabídkou. Vlastní soukromé tryskáče, soukromé jachty a domy u Středozemního moře. Roper si Pinea oblíbí, protože se jeden druhému v mnoha směrech podobají. S tím se často setkáváme v románech le Carrého, oba v sobě mají „anglickost“, mají stejný referenční rámec, smysl pro humor a chápání světa – jak tu a tam vypluje na povrch.
Roper má bezesporu kouzlo, charisma, umí být přátelský, vtipný, přívětivý, je to inteligentní, sofistikovaný Angličan. Umí skvěle vyprávět příběhy, je fantastickým hostem na večírcích, brilantní a okouzlující řečník a má obrovský potenciál konat dobro. Le Carré i Pine jsou na něj naštvaní, protože se rozhodl tento potenciál využít pro zlo.
„Nikde se nadlouho neusadím. To je jedna z výhod tohoto businessu.“ Jonathan Pine