A skončili spolu v posteli. Tohle zaběhnuté „rčení“ mi trochu vrtá hlavou. Proč skončili? V posteli by přece mělo všechno začít. A je fakt, že tu taky všechno začíná. Když se oprostíme od sexuality, je to vlastně alfa omega našich životů. Ovšem, moment. I my vlastně „vznikáme“ v posteli, pokud si to naši milí rodičové s laskavým prominutím nerozdali někde v autě, nebo převlékací kabince.
Na posteli se rodíme, trávíme v ní chvíle odpočinku a hodiny nezbytného spánku a také na ní s největší pravděpodobností budeme dlít v posledních chvílích života. Když jsem byla malá, koukala jsem v noci na sídlišti z okna na stovky svítících oken a představovala si, jaké příběhy a situace tu neznámí lidé asi prožívají. A počítala jsem, kolik oken za tu dobu zhaslo a hřál mne pocit, že někdo další už šel jistě poklidně spát. Také jsem trpěla zvláštní obsesí. Vždy před spaním jsem musela zakrýt všechny hračky v pokoji, aby jim nebyla zima. Cítila jsem se provinile, že nemají postel jako já. I poslední figurka z lega musela spočinout pod malým hadříkem. Dokud nebylo dokonáno, nemohla jsem klidně usnout.
Podobně mne fascinovaly pohádky o chudých lidech, kteří na konci příběhu konečně našli bydlení, stravu a teplou postel. Měla jsem tu svůj vlastní svět, četla si tajně pod peřinou, psala tajně s baterkou deníček. Jedno období mne trápily děsivé představy, že se pod postelí skrývá strašidlo. Jistě si pamatujete tu skličující obavu, že vás každou chvíli někdo chytne za nohu. Možná jsem měla jako dítě méně koukat na horory. Dodnes si pamatuju scénu z Poltergeista, kde na nebohého chlapce vylétl z podpostele zde číhající zlý klaun.
V období dopívání jsem se konečně dočkala svého vlastního pokojíku a den, kdy jsem byla s rodiči vybírat nábytek, byl pro mne úžasným zážitkem. Především okamžik, kdy má stará dřevěná dětská „betle“ byla vyměněna za krásnou, novou. Do úložného prostoru jsem si mezi ložní prádlo schovala svůj tajný deníček.
Původně jsem dnes chtěla psát něco hodně lechtivého, ale nečekaně mne pohltily nostalgické vzpomínky. Dnes je pro mne lože zcela zásadním místem. Jen mne nesmí nikdo budit a postel nesmí v žádném případě při převalování ani vrznout. Mám spánek chabý jako vetchá stařena: – )
Postel je příjemným místem pro odpočinek, ale také epicentrem mnoha našich nepříjemných, lépe řečeno dehonestujících zážitků. A teď mám pochopitelně na mysli oblast intimní. Není třeba se dlouze rozepisovat o akcích typu tenkrát poprvé, protože tam se jakási míra neumětela a trapnosti už předpokládá. Horší je fáze, kdy se takzvaně znemožníme ve stadiu domnělého mazáka. Mezi nejhůře snášená selhání v mužském podání je pochopitelně nenadálý pokles jistého konkrétního náčiní, u obou pohlaví jsou to pak různé nepředvídané nepříjemné zvuky, které celou rozvášněnou situaci degradují. Ale to už patří do jiné kapitoly.
Ideální je, pokud dosáhnete vyššího věku a zkušeností do té míry, že se postelovým faux-pas zasmějete, přejdete je nebo si prostě nesprávně načasované záležitosti necháte na jindy. Každý máme někdy v životě období, kdy toužíme být perfektní, ložnici nevyjímaje. Jala jsem se tvořit video o tom, jak být v posteli zcela TOP. Dospěla jsem ale nakonec k závěru, že je to vlastně nesmysl a tak vznikl takový drobný kaleidosKOP. O největších nesmyslech, záludnostech a překvapujících zjištěních v intimní oblasti. A k tomu musím dodat, že postel je prostě moje srdeční záležitost.
Mrkněte na https://www.stream.cz/chlapidarium/10009402-jak-se-stat-postelovym-superhrdinou