Když jsem psala svou první knihu, vznikla spousta odpadního materiálu. Jeden z nich postuji níže. Kniha je
o chlapech a tohle byl můj literární pokus o nostalgický rádobypoučný výtvor. Na druhou stranu, zase tak vzdálené téma to není. Má totiž co dělat s babo-chlapy. Nevíte-li, o čem hovořím, koukněte na link pod textem
Je to přesně deset let, co mě osud přivedl do Prahy. Předtím jsem pracovala v rodném Brně v knihkupectví a chodila s manipulátorem, z jehož vlivu jsem se nedokázala vymanit.
Mé sebevědomí bylo na bodu mrazu a bezcílně jsem se plácala životem. Zdánlivě bezvýchodnou situaci rozsekl riskantní krok do neznáma. Přihlásila jsem se do reality show Vyvolení
a kupodivu casting vyhrála. Většina lidí se normálně přestěhuje, já to vzala „jednoduše“ – přes televizní pořad. Vyfasovala jsem paragraf 53 za hrubé porušení pracovní kázně a nálepku
„ta divná holka z televize“, ale nelituju. Díky tomu všemu mi vstoupil do života Tomáš, začali jsme spolu v hlavním městě bydlet i pracovat v začínající internetové televizi . Zásadně mi pomohl se aklimatizovat
a já mu to „oplácela“ zbytečnými žárlivými scénami. Romantická pohádka se změnila v tragikomedii. Poté, co jsem tři hodiny trucovala v noci v koruně stromu kvůli narozeninové puse na tvář, kterou dostal od kolegyně, mi přiletěly kopačky jako Brno. A to jsem si naivně myslela, že o tom městě už neuslyším.
Pánská jistota a opora byly najednou ty tam. Nezbylo mi, než si najít samostatné bydlení a začít fungovat na vlastní pěst. Zanevřela jsem na celé mužské pokolení a rozhodla se plně oddat kariéře. Buď absolutně perfektní chlap, nebo nikdo! Namísto sebezpytování ze mě mluvila nezralá uražená ješitnost. Nastolila jsem si režim hodný vojenského výcviku a v práci trávila 14 – 20 hodin denně včetně víkendů. Po nocích jsem hltala motivační knihy, až jsem neviděla na oči. Natáčela jsem ankety, reportáže, vymýšlela vtipná videa, s kamerou objížděla hudební festivaly, kulturní události, psala články a scénáře. Tři roky dnů a nocí strávených na place a ve střižně utekly téměř raketově. Vyrostla mi divácká základna, konto i sebevědomí.
V oblasti vztahů jsem ale mohla s klidným svědomím začít psát sloupek s názvem „Chcete mě?“ Normální chlap o mě totiž nezavadil, ačkoli jsem ze zoufalství nakonec absolvovala pár rychlorande přes seznamku. Byla to buď katastrofa: obstarožní tlouštík, přiopilý cyklista, vilný buran, co za sebe nechal platit a když se objevil někdo normální, nenechala jsem na něm nit suchou. Petr byl trochu mamánek, s Markem se nedalo mluvit o psychologii, Robert nosil naprosto příšerné špičaté boty. A to nemluvím o Petrovi, který se mohl „umlátit“ smíchy při sledování hloupých amerických animáků! Ten mluvil moc, ten zase málo, onen měl divný akcent nebo špatnou gramatiku. Zadělala jsem si v honbě za dokonalostí na pozici vybíravého kůlu v plotě.
Volno je pro blbce
Dospěla jsem k závěru, že osobní život je ztráta času, intimní stránku nevyjímaje. Čtyři hodiny spánku denně jsou, věřte mi, zaručeným zabijákem libida. Po letech workoholického bezchlapí, asexuálna a tvrdého kariérního růstu to na mě přišlo. Přestala jsem spát. Správný biorytmus si vzal dovolenou a mě začalo lidově řečeno hrabat. Zabrala jsem sotva na tři hodiny, přívaly myšlenek na práci byly nezastavitelné. Tehdy jsem na jednom festivalu potkala Ondru. Z dnešního pohledu úžasného pohodového kluka, který mě měl překvapivě opravdu upřímně rád. Tváří v tvář mému zabijáckému workoholismu ale neměl šanci. Vypadala jsem jako něžné blond stvoření, ale zevnitř ze mě řvala psychopatická fúrie frustrovanější, než kterákoli ukázková pavlačová drbna. Společné víkendy a chvíle odpočinku pro mě byly synonymem poflakování.
Tak se stalo, že mi po roce a půl dal můj milý vale. Já sama bych si ho dala asi už po týdnu.
Ve vší zabedněnosti jsem se jala pánské pokolení definitivně nahradit sportem. Každé ráno, od sedmi do osmi, se pod mýma nohama otřásal běžecký pás ve fitness centru na Václavském náměstí. Můj obličej se neotřásal prozměnu vůbec.
Byl vyhlazen po pravidelných aplikacích botulotoxinu, vlasy se leskly brilantní peroxidovou blond. Jsem single a dokonalá.
Ať mi všichni políbí šos! V nejskrytějším skrytu duše jsem ale nechtěla být sama. Nikdo ale nejevil zájem. V necelých třiceti jsem totiž připomínala Barbie panenku, přesněji její karikaturu v hodně unavené verzi. Výrobci od Mattela by byli zděšeni.
Začaly mě přepadat záchvaty příšerné únavy. V kombinaci s nespavostí to byla opravdu výhra v loterii smůly. Utnula jsem běhání a snížila produktivitu práce. Pohltila mě apatie, byla jsem bez nálady a usínala v podstatě za pochodu. Má lékařka mi oznámila, že mám na krku začínající syndrom vyhoření. Poslechla jsem tedy její rady a nasadila volnější tempo. Za dva měsíce mi bylo mnohem lépe. Přišla mi navíc nabídka práce ve zpravodajství a to se neodmítá. Brala jsem to jako odměnu za dvouměsíční „flákání.“ Přes týden jsem běhala s mikrofonem po tiskovkách, anketách i zasedáních parlamentu a o víkendu tvořila internetové pořady.
Jak jsem vyhořela
Zanedlouho bylo vše ve starých kolejích. Těch nesjízdných. Mým společníkem se stal stres a frustrace. V noci jsem nespala, přes den sotva fungovala a navíc děsila okolí svým vzhledem vhodným pro Haloweenský večírek. Na domnělém vrcholu kariéry jsme se ale odmítala vzdát. A tak jsem se zaťatými zuby a tlustou vrstvou makeupu od pondělka do pátku fungovala jako produkční a reportérka, o víkendu jako tvůrce internetových pořadů. Nechodila jsem se bavit, vyhýbala se přátelům, zatímco časovaná bomba nahromaděných frustrací se chystala explodovat.
Jednoho „krásného“ dne jsem se vzbudila a nemohla vstát s postele. Pocit marnosti a zbytečnosti bytí mě doslova paralyzoval. Necítila jsem kontrolu nad svým vědomím. Nešlo brečet, řvát, mluvit, jen jsem dlela v panické hrůze, že mi každou vteřinou přeskočí. Plíživý syndrom vyhoření, který jsem roky navzdory varovným signálům okázale ignorovala, tentokrát udeřil plnou silou. Zmohla jsem se na jeden telefonát šéfovi, že jsem nemocná a nedorazím. Týden nato jsem dala ve zpravodajství výpověď. Vyšli mi vstříc. Byl na mě totiž opravdu žalostný pohled. Následující rok jsem se externě věnovala jen internetové videotvorbě. Workoholické alterego by mne jistě označilo za „budižkničemu“. Boj se záchvaty úzkosti, které mne drtily na poradách nebo uprostřed natáčení, mě ale zaměstnal na plný úvazek. Přinutila jsem se chodit pravidelně na dlouhé procházky a občas běhat. Srovnávání se do normálu mi trvalo rok.
Prozření šílené workoholičky
Tenkrát jsem objevila Ameriku. Vynaložené úsilí musí být kompenzováno adekvátním odpočinkem.
Na non-stop honbu za kariérou nejsem stavěná. Dnes je mi 35 let a asistenci docenta Chocholouška již, doufám, nepotřebuju. Každé ráno si dám 15 minut jógy, vyrazím natáčet nebo píšu scénáře, po práci si jdu zaběhat a okolo 23 hodiny večer uléhám do postele. Před rokem jsem navíc potkala svého aktuálního milého. Dřív bych dlouhovlasého muzikanta odsoudila jako zcela neperspektivního. Teď to vidím jinak. Netvrdím,
že si občas nenosím práci domů a že se dokážu přepnout jako televizní kanál. Jen jsem přestala ignorovat osobní rovinu. A pomáhá mi k tomu i partner. Když ze mě počne na výletě v lesích hulákat vystresovaný workoholik, umí ho inteligentně srovnat. Vím, že hyperaktivní pracant jsem a to se nejspíš nezmění.
Už si ale dávám zatracený pozor, abych to nepřepískla.
Pracovat na sobě, pravidelně cvičit, vzdělávat se – to je naprosto v pořádku. Odpočívat s čistým svědomím je ale nezbytnost, protože jedině tak můžeme energii šířit dál a vytvářet kolem sebe pozitivno. A pokud je možno tohle sdílet s bezva chlapem, je to bonus, za který jsem spletitému osudu opravdu velmi vděčná.
Více také na https://www.stream.cz/chlapidarium/10009531-dokonale-a-osamele#nejnovejsi