Změna ze života, ve kterém se staráte sami o sebe, nebo o nějakého domácího mazlíčka do života s dítětem přináší hodně nepoznaného. Vesměs krásného, často úsměvného, někdy trpělivost pokoušejícího. Připravili jsme pro vás mini seriál, ve kterém se můžete alespoň částečně vžít do života dvou žen. Jedné, která má jedno dítě – syna. Druhé, která má čtyři děti – dcery.
„J“: Miki má půl roku a užíváme si s ním, jako se správným jedináčkem každý okamžik. Většina dní začíná velmi podobně… Zprvu něžné šťouchání a žvatlaní, s přibývajícími týdny a měsíci zákeřné tahání za podrůstky, kousání, oslintávání, ječení, vlastně zpívání árií na nejvyšší hlasitost hned vedle ucha a o dalších podpásovkách nemluvě. To malé stvoření je připraveno udělat cokoliv, aby se mu podařilo dostat vás v brzkým hodinách z postele. Jakmile otevřete oči, v tu ránu přichází nejkrásnější úsměv toho nejšťastnějšího tvorečka na světě a budiž mu okamžitě odpuštěno jakékoliv „násilí prováděné na jeho matce“.
Každé ráno je nezbytná vycházka, někdy před ní stihnu rychlou kávu, jindy přijde vhod „káva s sebou“ do kelímku na náměstí v pekařství. To obvykle, když se dítě tváří, že už jsem svůj „time out“ vyčerpala a je jedno, že jsme vstávali před půl hodinou. Možná kdybych se půl hodiny před tím netvářila, že ještě spím, stihla bych pak v klidu i to kafe.
Procházka musí probíhat plynule, obvykle totiž zastavení znamená, že se dítě budí, domáhá se prsa, nebo dalšího drndání. Jednu takovou vycházku jsem musela ukončit dříve, protože měl přijet kurýr s balíčkem. Miki už se stejně začal budit a to znamenalo vzít nohy na ramena a upalovat domů. Musela jsem se poklonit jeho produktivitě, protože od rána zvládl tolik „hromádek“, jako jindy za jeden celý týden. Povzbuzování pláčem na sebe nenechalo dlouho čekat, šlápla jsem do kroku doprovázená studeným potem, který mě při jakékoliv sebemenší aktivitě ještě několik měsíců od porodu nenechává klidnou. V duchu proklínám toho, kdo náš dům postavil až nahoře na kopci, přičemž za chvíli u vchodu na nás ze zahrady netrpělivě vyštěkávají naši „vlci“, abychom je vzali s sebou dovnitř. Zpocená, s hladovým a křičícím synem v náručí jsem v rychlosti pustila psy do domu a upalovali jsme do druhého patra. Fenka si však hned nahoře uvědomila, že na zahradě zapomněla vykonat svou potřebu, přičemž v požehnaném věku 13ti let přichází tyto potřeby z čista jasna jako blesk. Houkla jsem na ni ať zase maže dolů a poskakovala jsem po jednotlivých schodech (s hladovým a křičícím synem) zpět dolů vyhýbajíc se bobkům, které za ní padaly. Následovalo vyřešit od nejdůležitějších potřeb dítka, vlků a domácnosti vše, co bylo potřeba. Bylo teprve poledne a já měla pocit, že se od rána přehrabuji především v hovínkách. Jo, některé dny jsou jenom o tom jednom…
„M“: Že nebudeme čtyři, ale bude nás rovnou šest, jsme se dozvěděli hned z prvního ultrazvuku. Po prvotním šoku jsme se s tím začali nejprve smiřovat a pak i těšit. Život je výzva a velká rodina radost, tak proč se toho bát, to přeci zvládneme.
Už něco málo přes tři měsíce si takhle v šesti bydlíme v pražském 2+1 a jedna věc je jistá, nudit už se nikdy nebudeme. Krom toho se už dost možná nikdy pořádně nevyspíme, v klidu nenajíme a neposedíme. Ono jen postát s někým na kus řeči se v tuto chvíli zdá být téměř nemožné. Nekoukneme se v klidu na celý film, pračka se jen tak nezastaví a současné hrnce nám už dlouho stačit nebudou. Je i spousta věcí, které s velkou rodinou získáváme k dobru, o těch třeba příště.
A jak vypadá náš běžný den? Přetlumočím Vám zprávu, kterou jsem poslala manželovi po jednom povedeném dni. Vše se stačilo odehrát do jedné hodiny odpolední, uff.
Dnešní ráno začaly holky (4r a2,5r) rvačkou o polštář. Neptejte se mě proč, polštářů máme opravdu dost. V kuchyni následovala rvačka o to, kdo bude sedět nahoře na lince, v obýváku o duplo kostky. Nejstarší dcera se netrefila s ranním čůráním na nočník a počůrala podlahu v ložnici. Klaudinka (3m) se při probouzení poblinkala komplet celá, vymývala jsem jí to i z vlásků, zavinovačka byla na praní. Páťa (2,5r) si vzpomněla, že potřebuje kakat zrovna, když seděla nahá na vaně a myla si obličej. Od hovínka byla vana, záchod, Páťa i já. Následovala snaha o nakrmení rodiny vařením rizota. Poprvé jsem ho spálila, když jsem kojila Kornélii (3m), podruhé, když jsem umývala zadek Klaudii. Potřetí jsem ho nevařila, nebyl už čas, připálená verze číslo dvě musí stačit. Po obědě následovala rvačka o dva čtverečky čokolády, které si Natálka (4r) vyprosila (předpoklad byl, že se podělí). Natálka mi stačila oznámit, že nutně potřebuje do divadla asi na pět různých představení, taky potřebuje vlastní kuchyňku (jako má Terezka, to dá rozum) a nějaké sladkosti. Mezitím jsem stačila vyprat a pověsit dvě pračky (sušičku nevedeme), a chystám třetí, nepořádek překračuji. Mám dost, jdu nás všechny obléct a odcházíme radši ven.
Tohle byl jeden z těch náročnějších dnů, horších je jen pár, lepších ale také.