Svět zrychluje, trendy se mění každou sezonu, přesto žebříčky popularity jmen v Česku zůstávají jako vytesané do kamene. Na vrcholu trůní Jakub, Jan, Anna a Eliška… jména stará jako čas sám. Co nás v digitálním věku nutí vracet se tak usilovně ke kořenům?
Kouzlo známého zvuku
Ačkoli se v matrikách objevují stále častěji zahraniční jména jako Olivia, Liam či Matteo, nebo dokonce vzácné experimenty typu Kleofáš, klasika vítězí na plné čáře. Podle dat Ministerstva vnitra se nejoblíbenější jména na vrcholu drží bez zaváhání déle než dekádu.
Mají totiž společnou vlastnost… jsou krátká, melodická, snadno se vyslovují a mají silnou českou stopu. Jak poznamenala lingvistka a onomastička Jana Pleskalová, jež se vývojem jmen dlouhodobě zabývá, klíčem k jejich úspěchu je dokonalá vyváženost. „Jméno by mělo mít zvuk, ale nemělo by křičet,“ vystihla podstatu jejich obliby. Nejsou extravagantní, ale mají přirozenou autoritu.
Hlubší význam než jen písmena
Ta největší síla však nespočívá jen ve zvuku, nýbrž v hlubokém, tisíciletém odkazu. Nejsou to jen jména, jsou to téměř archetypy. Anna, z hebrejského Channah, znamená „milost“. Eliška je „Bohu oddaná“, Sofie přináší „moudrost“. Jan, snad nejpevnější kámen české tradice, znamená „Bůh je milostivý“ a Jakub „následník“.
Jsou to jména s biblickým základem, jež v sobě nesou hodnoty pokory, lidskosti a víry. Hodnoty, které, jak se zdá, rodiče chtějí svým dětem předat možná víc než kdy dříve.
Jméno jako přenos hodnot
Proč ale tato prastará jména rezonují tak silně právě teď? Psycholožka Jana Nováková z Akademie věd popsala výběr jména jako „přesun hodnot do další generace.“ Jméno se stává prvním darem a zároveň prvním poselstvím.
V dobách, kdy je svět kolem nás nejistý, chaotický a rychle se mění, saháme instinktivně po tom, co známe. Hledáme stabilitu. Zatímco v klidnějších časech se možná více experimentuje, v těch současných dávají jména jako Jan nebo Anna pocit kotvy. Pocit kontinuity, jenž spojuje minulost s budoucností.
Zdroj foto: Pixabay