Český pracovní trh zažil událost, na kterou čekal déle než na růst mezd. ShopaholicAdel oznámila, že má normální práci. Dokonce o tom informovala insolvenční správkyni, popsala budoucí DPP, HPP i kariéru uklízečky a téměř symbolicky zamávala montérkami nad hlavou. Jenže ještě než mohl národ slavnostně pojmenovat první mop na její počest, přišlo pokračování: zaměstnavatelka ji odmítla. A tím bizár teprve začíná. V insolvenčním příběhu se totiž současně řeší opakovaně nedodané výpisy, účet, který se údajně nepoužívá, přesto z něj odcházejí peníze, a dokonce další spořicí účet. Jestli to půjde tímhle tempem dál, nebude potřeba insolvenční správkyně. Bude potřeba finanční zoolog s uspávací puškou, protože ty účty se začínají nekontrolovaně množit.
„Haló mám práci!“ Českem se rozezněly zvony, mop byl připraven
Začněme okamžikem, který mohl vstoupit do dějin. Adéla oznámila, že v úterý nastupuje do práce. Ne nějaké internetové. Ne streamovací. Ne práci spočívající v několika hodinách vysvětlování, proč je práce na internetu také práce. Normální práci.
Podle jejího sdělení měla nejprve nastoupit na DPP, vyřídit si pracovnělékařskou prohlídku a následně dostat smlouvu na hlavní pracovní poměr. A dokonce prozradila profesi. Uklízečka.
Po měsících pracovních nabídek, odmítnutí, hledání a debat o tom, co Adéla může, nemůže, chce a nechce dělat, se zdálo, že sága konečně dostala happy end. Někde v Ostravě se možná právě leštil kýbl. Savo bylo vychlazené. Mop čekal u dveří.
A insolvenční správkyně mohla poprvé po dlouhé době otevřít Adélin e-mail bez preventivního ibalginu.
Adéla navíc oznámila, že od září bude insolvenci splácet z výplaty z normální práce, zatímco sociální sítě budou vydělávat dál, pouze už nemají být hlavním zdrojem příjmů. Znělo to nádherně. Možná až příliš nádherně.
A kdo už Adélin internetový seriál sleduje delší dobu, dobře ví, že když se v prvních pěti minutách objeví šťastný konec, zbývá minimálně čtyřicet minut do katastrofy.
Nejkratší kariéra v Ostravě. Pracovní poměr zemřel ještě před narozením
Pak přišlo nové sdělení. Práce nebude. Podle Adély jí měla žena, u které měla nastoupit, večer před nástupem napsat a odmítnout ji.
A tím skončila jedna z nejrychlejších kariér v moderních dějinách. Adéla zvládla něco, co se většině lidí nepodaří za celý profesní život: informovat insolvenční správkyni o nové práci dříve, než bylo definitivně jisté, že do ní vůbec nastoupí. Pracovní poměr tak nevydržel ani první směnu. Nevydržel ani cestu do práce. Technicky vzato nevydržel ani Adélu.
LinkedIn nestačil aktualizovat profil a už mohl nabízet tlačítko „Oslavit pracovní výročí: 0 dní“. A právě tady se nabízí poměrně jednoduchá otázka. Proč posílat insolvenční správkyni triumfální zprávu o nástupu ve chvíli, kdy ještě není všechno definitivně potvrzené? Normální člověk obvykle postupuje obráceně. Podepíše smlouvu. Nastoupí. A potom oznámí, že má práci.
Tady se nejdřív odpálil ohňostroj a až potom se zjišťovalo, jestli vůbec máme Silvestra.
Pracovní trh podle Adély: Kde ji chtějí, nechce ona. Kde chce ona, nechtějí ji
Tím ovšem pracovní dobrodružství nekončí. V materiálu se objevuje také odmítavá odpověď na pozici pekaře v Ostravě, kde zaměstnavatel oznámil, že dal přednost jiným kandidátům. Zároveň zaznívá, že Adéla postupně slevila z dřívějších představ o zaměstnání a začala se zajímat například o úklid nebo práci pekaře či cukráře. Potud všechno normální. Člověk hledá práci, rozešle životopisy a někde ho odmítnou. To zažil prakticky každý. Pak ale přichází JIP.
Adéla sama na streamu uvedla, že tam možnost práce měla, ale odmítla ji, protože by pro ni bylo komplikované se na místo dopravovat.
A tím se nám pracovní rébus začíná krásně uzavírat. Když ji nevezmou, je problém, že ji nikde nechtějí. Když ji vezmou, je problém, že je to daleko. Když má nastoupit, oznámí to insolvenci. Když nakonec nenastoupí, oznámí insolvenci pokračování.
Adélin pracovní trh připomíná Tinder po rozvodu: ti, které chce ona, nechtějí ji, a ti, kteří by ji vzali, jsou moc daleko.
Den, kdy bankovní historie přestala existovat
A teď se dostáváme k části, vedle které působí nenastoupená práce skoro jako předkrm. Bankovní výpisy jsou zvláštní věc. Člověk by čekal, že v době internetového bankovnictví půjde o jednu z těch nudnějších položek celé záležitosti: přihlásit se, nastavit období, kliknout na export a hotovo. Jenže tady se z obyčejného PDF podařilo vytvořit menší záhadu.
Výpisy jsou k dispozici jen do 10. července a co se dělo potom, jako by bankovní účet zahalila informační mlha. Druhá polovina měsíce se zkrátka rozhodla opustit kalendář a odejít neznámo kam. Což by nebylo tak fascinující, kdyby internetové bankovnictví nemělo tu zákeřnou vlastnost, že si historii transakcí pamatuje a umí ji za zvolené období také vyexportovat. Mulder a Scullyová mohou vyrazit do Ostravy.
Přitom řešení celé záhady bývá až bolestivě nudné: buď výpis stáhnete, nebo zavoláte do banky a požádáte o něj. Varianta, že po 10. červenci už výpisy prostě nejsou, připomíná trochu školní omluvenku ve stylu: „Úkol jsem měl, ale sešit už bohužel nepokračoval.“
Internetové bankovnictví má totiž jednu nepříjemnou vlastnost: na rozdíl od lidské paměti si většinou docela dobře pamatuje, co se na účtu dělo. A tak zatímco druhá polovina července údajně zmizela, banka má tu drzost dál vést kalendář až do jednatřicátého.
Spořicí účet, který se odmítl nechat zapřít
Ještě zajímavější disciplínu nabízí spořicí účet. Ten měl být údajně nepoužívaný, což by samo o sobě bylo naprosto srozumitelné vysvětlení. Spousta lidí má někde starý účet, na který léta nesáhla, netuší heslo a vzpomene si na něj maximálně ve chvíli, kdy banka pošle nový ceník.
Tady je ovšem jeden drobný problém. Spořicí účet o tom, že je nepoužívaný, zřejmě nikdo neinformoval. V rozhodném období z něj totiž měly odejít dvě platby na běžný účet. Takže zatímco podle slovního popisu účet odpočíval někde v bankovním důchodu, ve skutečnosti si ještě dvakrát odskočil do práce. Přibližně stejnou nenápadnost předvedl i spořicí účet.
„Ten účet nepoužívám.“
Spořicí účet: odešle peníze na běžný účet.
„Opravdu ho nepoužívám.“
Spořicí účet: odešle další peníze.
V tu chvíli už je člověku toho účtu skoro líto. Celou dobu poslušně existuje, převádí peníze, zanechává po sobě transakční historii a pak se dozví, že je vlastně nepoužívaný.
Takové bankovní dítě zapřené před celou rodinou. Jenže bankovní účet se bohužel nedá prohlásit za nepoužívaný stejným způsobem jako rotoped v ložnici. U rotopedu můžete deset let tvrdit, že na něm cvičíte, přestože podle množství pověšených mikin už dávno přešel z kategorie sportovní náčiní do kategorie šatní skříň. Bankovní účet má v tomto směru podstatně horší smysl pro diskrétnost.
Když ho používáte, on si to zapisuje. Každý převod po sobě nechá stopu. Datum, částku, protistranu. Banka zkrátka není kamarád, který při nepříjemné otázce pochopí situaci a řekne: „Jo jasně, na nic si nevzpomínám.“
Banka si bohužel vzpomíná. A ještě vám to seřadí chronologicky.
Právě proto není příliš podstatné, jestli majitel účtu osobně považuje účet za hlavní, vedlejší, zapomenutý, nepoužívaný nebo tak bezvýznamný, že by si nezasloužil ani vlastní řádek v tabulce. Pokud přes něj probíhaly pohyby, těžko ho poslat na lavičku náhradníků se slovy: „Ten dneska nehraje.“
Protože zatímco trenér tvrdí, že hráč celý zápas proseděl na lavičce, výsledková tabule poněkud nepříjemně ukazuje: dva góly.
A hele, další spořicí účet. Pokémoni se také nechytali tak rychle
Jeden spořicí účet už jsme měli. Ten, který se údajně nepoužíval, jen měl tu nepříjemnou vlastnost, že z něj odcházely peníze.
Dalo by se říct: dobře. Bankovní záhadu máme vyřešenou, můžeme pokračovat. Nemůžeme.
Protože se objevil další spořicí účet. V tu chvíli už to přestává připomínat přehled osobních financí a začíná to připomínat Pokémony. Sotva jednoho chytíte, v křoví zašustí další.
Spořicí účet. Máme.
Druhý spořicí účet. Výborně.
PayPal. Bonusový Pokémon.
Teď už jen nervózně sledovat vysokou trávu a čekat, co z ní vyskočí příště.
A druhý spořicí účet navíc nebyl žádná bankovní fosilie, na které od roku 2016 leží sedmdesát korun a banka jednou ročně připíše dvanáct haléřů úroku. Mezi 23. a 31. červencem přes něj mělo proběhnout hned několik převodů na běžný účet.
Takže zatímco existence některých účtů působí poněkud nenápadně, peníze se v celé bankovní infrastruktuře orientují naprosto suverénně. Ty evidentně vědí všechno. Vědí, který účet existuje. Vědí, kam mají jít. Vědí, kde přestoupit. A hlavně se neztratí ani v druhé polovině července, což je po předchozí kapitole výkon hodný zvláštní pochvaly.
V ten moment už by se místo bankovního výpisu hodila spíš mapa dopravního podniku. Tady peníze nastoupily. Tady přestoupily.
Tady se chvíli zdržely. A tady pokračovaly na běžný účet. Jediné, co v tomhle příběhu očividně nemá problém s orientací, jsou tedy samotné peníze.
Ty možná nejsou. Jen mají tolik přestupů, že by na ně České dráhy měly vydávat síťovou jízdenku.
Insolvence není hra na schovávanou. A správkyně už zřejmě přestala počítat do deseti
Tady už se z bankovního kabaretu pomalu stává část příběhu, kde by měla začít hrát vážnější hudba. Jenže okolnosti jsou natolik absurdní, že si o pár poznámek říkají samy.
Podle citované výzvy měla Adéla každý měsíc bez dalšího vyzvání předkládat kompletní výpisy ze všech svých platebních účtů. Běžný účet, spořicí účty, PayPal a případně další místa, kde se její finance rozhodly založit detašované pracoviště. Dokument zároveň připomíná povinnost nezatajovat příjmy, poskytovat insolvenční správkyni potřebnou součinnost a upozorňuje, že opakované neplnění těchto povinností může skončit až zrušením schváleného oddlužení.
Jinými slovy, systém po ní nechce rozluštit Voynichův rukopis, objevit Atlantidu ani přinést vlas jednorožce.
Chce výpisy. Z účtů. Každý měsíc.
A právě tady je jádro celého problému. Nejde o to, že člověk jednou nemůže najít PDF. Každému někdy zmizí dokument, heslo nebo poslední zbytky vůle komunikovat s internetovým bankovnictvím. Jenže pokud jsou stejné podklady požadovány opakovaně a jejich dokládání patří mezi povinnosti člověka v oddlužení, přestává to po čase připomínat administrativní zádrhel a začíná to připomínat velmi špatnou únikovou hru. Escape Room: Insolvence.
Máte několik bankovních účtů, PayPal, chybějící výpis a šedesát minut na to, abyste našli tlačítko „Stáhnout PDF“.
Protože insolvenční správkyně skutečně není třídní učitelka, které potřetí oznámíte, že domácí úkol sežral pes. Tady se navíc ukazuje ještě jeden drobný problém: pes mezitím provedl dva bankovní převody, založil si spořicí účet a odmítá dodat výpis.
Oddlužení je přitom v principu docela jednoduchý obchod. Dlužník dostává možnost zbavit se části své dluhové minulosti, na oplátku ale musí hrát s odkrytými kartami. Příjmy, účty a pohyby peněz proto nejsou bonusový obsah, který se odemkne po zakoupení prémiového členství. Jsou součástí hry.
A právě proto může mít tahle bankovní schovávaná podstatně méně veselý konec než některé předchozí epizody.
Na TikToku totiž můžete nepříjemný komentář zablokovat. Bankovní účet můžete přestat „používat“. PDF se může záhadně ztratit. Ale insolvenční správkyni do blokovaných uživatelů přidat nejde.
TikTok vydělává. Věřitelé zatím sledují stream z první řady
Do celé bankovní operety se mezitím vrací ještě jeden starý známý: TikTok. Tedy místo, kde se podle všeho peníze stále ještě umějí narodit bez pracovní smlouvy, ranního vstávání a pracovnělékařské prohlídky.
Podle výpočtu rozebíraného ve videu mohla Adéla od začátku měsíce získat z TikToku částku přes deset tisíc korun, odhadem kolem dvanácti tisíc čistého. Je fér zdůraznit, že jde právě o odhad z videa, nikoli o částku, kterou bychom měli nezávisle potvrzenou. Sama Adéla ale oznámila, že sociální sítě mají vydělávat dál. Internetová kariéra tedy nekončí. Naopak. Původně měla dostat mladší kolegyni v podobě klasického zaměstnání, které by přineslo pravidelnou výplatu a z ní následně splátky insolvence.
Plán vypadal nádherně. Přes den normální práce, večer TikTok. Takový ostravský multilevel, jen bez katalogu aviváží.
Jenomže normální zaměstnání zvládlo jeden pozoruhodný pracovní výkon: skončilo ještě před první směnou. TikTok tak zůstal na pracovišti zase sám a ani si nestačil zapamatovat jméno nové kolegyně.
A tady začíná být celá situace zajímavá.
Protože zatímco zaměstnání se v Adélině životě objevilo přibližně jako kometa, všichni o něm chvíli mluvili a pak zase zmizelo – příjmy ze sociálních sítí mají pokračovat dál. Jenže vedle toho se současně řeší dokládání účtů, příjmů a plnění povinností v oddlužení.
Peníze tedy z internetového vesmíru podle všeho úplně nevymizely. Jen jejich cesta k věřitelům připomíná zásilku České pošty bez sledovacího čísla. Víme, že byla někde podána, ale další pohyb už vyžaduje víru.
A právě tady se vrací starý paradox celé ságy. Adéla už dříve hájila sociální sítě jako skutečnou práci a v principu má samozřejmě pravdu. Pokud člověk tvorbou obsahu vydělává, jde o příjem jako každý jiný.
Jenže práce má jednu otravnou vlastnost. Když vydělává peníze, vznikne příjem. A příjem má v insolvenci tu nepříjemnou tendenci zajímat insolvenční správkyni. TikTok tedy klidně může být práce.
Jen z něj nelze udělat kouzelný finanční prostor, kde peníze existují pouze ve chvíli, kdy se kupuje benzín, platí nákup nebo přistane virtuální dárek, ale při pohledu směrem k věřitelům se okamžitě přepnou do režimu letadlo.
A tak máme zatím zvláštní personální situaci. Normální práce byla přijata. Normální práce byla oznámena.
Normální práce byla zase zrušena. TikTok jediný dál poctivě chodí na směny.
Což je vlastně docela ironické. Ze všech pracovních vztahů, které se kolem Adély v poslední době mihly, má zatím nejstabilnější docházku aplikace z Číny.
Cigarety skončily. Přibližně stejně definitivně jako některé pracovní plány
A protože bankovní výpisy, insolvence a zaměstnání s životností jepice zřejmě nebyly pro jeden příběh dostatečně pestré, vrací se na scénu ještě jedna stará známá. Cigareta.
Adéla přitom měla mít s kouřením definitivně hotovo. Sama dříve popisovala, že jí nikotin udělal tak zle, že několik dní zvracela. Zbývající cigarety i zapalovač proto odevzdala partnerovi a oznámila, že kouřit už nebude, protože její tělo nikotin jednoduše nezvládá.
Znělo to skutečně definitivně. Tak definitivně, jak jen může něco v tomto seriálu znít.
Tabákový průmysl spustil vlajky na půl žerdi, trafiky v Ostravě začaly sčítat škody a zapalovač mohl konečně odejít na zasloužený odpočinek. Jedna éra skončila. Tedy patrně až do chvíle, než začala znovu.
Později se totiž objevila tvrzení lidí, že Adélu opět viděli s cigaretou, záběr interpretovaný jako další kouření. Samotné internetové svědectví samozřejmě není znalecký posudek a kvůli cigaretě opravdu nebudeme svolávat kriminalistický tým, který zajistí nedopalek a pošle ho na rozbor do laboratoře. CSI Mariánské Hory může zatím zůstat doma.
Pokud ale skutečně znovu kouří, šlo by o další položku v pozoruhodně dlouhém seznamu Adéliných definitivních rozhodnutí, která mají přibližně stejnou záruční dobu jako rohlík v igelitovém sáčku. A najednou nám celý článek začíná vytvářet docela pěkný vzorec.
Práce měla začít.
Nezačala.
Cigarety měly skončit.
Možná neskončily.
Spořicí účet se neměl používat.
Převody měly jiný názor.
Výpis měl být nedostupný.
Internetové bankovnictví zřejmě nebylo informováno.
V Adélině světě zkrátka není nic definitivní. Kromě slova „definitivně“, které se pravidelně vrací do práce. A právě cigareta je pro celý příběh skoro symbolická. Můžete ji zahodit, slavnostně se s ní rozloučit, předat zapalovač partnerovi a oznámit nový začátek. Jenže pokud se za nějaký čas objeví znovu, nezbývá než uznat, že některé comebacky jsou vytrvalejší než kariéra Cher.
Možná bychom proto měli být u všech velkých oznámení trochu opatrnější.
„Už nikdy“ znamená zatím ne.
„Definitivně končím“ znamená sledujte další stream.
A „v úterý nastupuji do práce“… no, tam už jsme se poučili.
Jediné, co v tomhle příběhu zatím skutečně nastupuje pravidelně, včas a bez zkušební doby, je totiž další pokračování.
Závěr: Teto Květo, máme toho mnohem víc
A tak jsme začali velkou zprávou, že Adéla má práci, abychom o pár okamžiků později zjistili, že už ji zase nemá. Mezitím se ztrácely výpisy, účet, který se údajně nepoužívá, měl vesele převádět peníze, z bankovního křoví vyskočil jeho spořicí kolega číslo dvě a cigarety, které už jednou dostaly slavnostní pohřeb, zřejmě začaly uvažovat o comebacku.
Práce nepřežila nástup, účet nepřežil vlastní alibi a jediné, co má v tomhle příběhu stabilní pracovní poměr, jsou další a další rozpory.
A to jsme zdaleka neprobrali všechno. Tohle všechno a ještě mnohem víc, najdete v novém videu u Vladěnky, kde jsou další ukázky, dokumenty, starší výroky i souvislosti poskládané pěkně vedle sebe.
My zatím končíme. Tedy alespoň do chvíle, než přijde další oznámení.
A při současném tempu bychom spořicímu účtu číslo tři doporučili, aby si už pomalu připravil výpis.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: se svolením Red Face