Žili jsme s přítelem 10 let na „psí knížku“, nikdy jsme neměli touhu se vzít. Náš vztah byl ze začátku harmonický a narodily se do něj dvě děti, postupem času se ale cosi změnilo a bývalý přítel začal „běhat za holkama“. Nakonec ode mne a od svých dětí k jedné takové nové přítelkyni odešel nadobro a sdělil mi, že mi na děti žádné alimenty platit nehodlá, protože nás přece nechal bydlet ve svém bytě. S dětmi se nejdříve vídal jednou až dvakrát týdně, ale postupem času ho to přestalo bavit a moc často se neukazoval. Měla jsem zpočátku strach jít k soudu a alimenty na svém příteli vymáhat, bála jsem se, že nás z bytu vyhodí. Pak jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že to tak nepůjde dál, našla jsem si pro sebe a pro děti pronájem a z jeho bytu jsem se i s dětmi vystěhovala. Zašla jsem k soudu a podala jsem po poradě s tajemnicí návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí po rozchodu. Soud svěřil děti do mé péče a vyměřil otci dětí výživné. Rozsudek se zdál být jasný: 3000 korun měsíčně na každé dítě. Byla jsem ráda, že to mám z krku a počítala jsem s jeho 6000 korunami měsíčně.
Jaké bylo moje překvapení, když mi od něj žádné peníze nechodily. Co teď? Sociální pracovnice mi radila, abych na něj podala trestní oznámení, protože neplacení alimentů je trestný čin, ale mně to připadalo příliš drsné. Zašla jsem znovu k soudu a s paní tajemnicí jsem sepsala návrh na exekuci mzdy otce. To jsem ale netušila, že si můj bývalý přítel přinese k soudu potvrzení od zaměstnavatele, že vydělává pouhých 10 000 korun měsíčně. Soudní exekutor mu tak může z platu každý měsíc zabavit pouze takovou částku, aby se otec sám nedostal pod hranici životního minima. A tak mi chodí cca 2500 korun měsíčně, ačkoli soud vyměřil alimenty 6000 měsíčně. Otec mých dětí už nám na výživném dluží skoro 100 000 korun. Dluh na výživném mu každý měsíc roste a splácet ho bude ještě hezkých pár let, jenže já peníze potřebuji pro naše děti právě teď, dokud se mnou žijí v jedné domácnosti a chodí do školy.
Začala jsem pátrat, jak to tedy v naší justici chodí. Je možné, že ačkoli soud vydá rozsudek, už není schopen dohlédnout na jeho plnění? Jak se alimenty vymáhají? A zjistila jsem pro mne dosud neuvěřitelné. Soud žádnými prostředky nenutí neplatícího rodiče, aby alimenty platil. Rodič, který má děti v péči, tudíž musí donekonečna psát nové žaloby a obracet se na soud, případně na soudní exekuci, sám. A soud vlastně ani nemá žádné páky, jak neplatícího rodiče postihnout. Maximálně mu může uložit podmíněný či nepodmíněný trest odnětí svobody, ale to placení výživného nijak neřeší, protože rodič ve vězení nevydělává žádné peníze, takže z čeho by alimenty měl platit, že. Jediná možnost, jak se domoci alimentů, je soudní exekuce. To ovšem předpokládá, že neplatící rodič doloží u soudu přiměřeně vysoký výdělek. Druhým stupněm je pak nařízení soudní exekuce na movitý nebo nemovitý majetek – jenže rodič, který výživné platit nechce, většinou nic nevlastní nebo svůj majetek převede na nějakou další osobu, většinou na novou manželku, výjimečný není ani převod na prarodiče.
V civilizovaném světě existuje takzvaný Institut náhradního výživného, kde vyplácení výživného zastřešuje stát a neplatící rodič pak dluží peníze státu, nikoli své/svému ex. A stát si samozřejmě svoje dlužníky hlídá mnohem účinněji. Naši čeští politici bohužel takový institut zatím nechtějí.
Co s tím? Našla jsem si přes internet Asociaci neúplných rodin, která má velké ambice se situací kolem alimentů něco udělat. Její zakladatelka a předsedkyně Lucie Asenová se aktivně snaží vytvořit v poslanecké sněmovně skupinu poslanců, která by se vymahatelností alimentů zabývala. Na webových stránkách Asociace neúplných rodin podepisují sympatizanti s myšlenkou Institutu náhradního výživného petici: www.spravedlivealimenty.cz.
Asociace neúplných rodin spolupracuje navíc s klubem Střídáček, který vznikl pod organizací Spravedlnost dětem. V klubu Střídáček jsou pro změnu organizovaní rodiče, kteří se navzdory právoplatným rozsudkům nemohou stýkat se svými dětmi. Chcete-li se dozvědět víc, podívejte se na www.iustin.cz, www.stridacek.cz nebo www.asociaceneuplnychrodin.cz.
Text: Jana Tobrmanová