Dnes sáhnete po ibalginu nebo zajdete k doktorovi. Ale co když vám bylo špatně před sto lety, kdy žádné léky běžně dostupné nebyly? Naši předci se museli spolehnout na to, co našli doma ve spíži, na zahradě, nebo dokonce v lese či ve chlévě. A některé jejich „léčebné postupy“ by nás dnes zaručeně zvedly ze židle.
Nemoci byly všude, jenže pomoc byla daleko
Naše prababičky a pradědové to rozhodně neměli jednoduché. Tuberkulóza, astma, bolesti břicha nebo záněty kloubů – to byly tehdy docela běžné neduhy. Jenže bez dostupného lékaře nebo nemocnice často nezbývalo nic jiného, než zkoušet všechno možné.
Lidé si vysvětlovali příčiny nemocí po svém. Třeba astma? Prý bylo z toho, že člověk pořád chodil do kopce. A takový „houser“? Ten znali pod názvem ústřel a věděli, že když vás jednou chytí, jen tak nepustí.
Lékárna? Spíš špajz a chlívek
Když bylo zle, většina lidí sahala po tom, co měla po ruce. V kurzu byly domácí zásoby jako med, máslo, sádlo nebo slivovice. To vše mělo fungovat nejen na posilnění ducha, ale hlavně jako lék. Například při bolestech zubů se pila kořalka. A někde dokonce kouřili stonek libečku, protože se věřilo, že zmírní bolest.
Bylinky měly celkově co se týče léčby svoje pevné místo. Třezalka, měsíček, jitrocel nebo svízel – každá rostlinka měla své využití. Když něco zabralo jednou, zkusilo se to znovu. A tradice se předávaly z generace na generaci.
Zelí jako zázrak přírody
Zelí tehdy patřilo mezi opravdové top produkty z domácí lékárny. Horké listy se přikládaly třeba na bolavé klouby nebo svaly. Kysanou šťávu lidé pili při zažívacích potížích, a na rány nebo ekzémy se používaly zábaly z jílu, který byl dostupný téměř všude.
Jíl sice nevoněl a vypadal dost podezřele, jenže obsahoval minerály a údajně vytahoval z těla nečistoty. A kdo neměl jíl, ten si vzal kravinec.
Kravince na záda, moč na plísně
Možná to zní nechutně, ale teplý kravský hnůj se kdysi běžně používal jako zábal na bolavá záda. Fungoval prý stejně jako dnešní rašelinové zábaly v lázních. Jen tedy poněkud přírodněji.
A ještě dál šli někteří léčitelé s kravskou močí. Věřili, že má antiseptické účinky. Mazali jí plísně, vyrážky nebo zánětlivá místa. Předobraz urinoterapie? Možná. I když dnes už by si to asi troufl jen málokdo.
Trocha zvířecího tuku nikdy neuškodí
Mazání bylo populární, přičemž základem byly různá sádla. Psí, zaječí nebo jezevčí. Smíchalo se s bylinkami a vznikla mast, která se používala na všechno. Na bolavé klouby, záněty i ekzémy.
A to nebylo v souvislosti se zvířaty vše. Když byly děti příliš divoké, měly prababičky i na to recept – nadrtit oči z raků a smíchat s medem. Prý z toho dostaly pořádný průjem a pak byly klidné jako beránci. Z dnešního pohledu šílené? Možná. Ale tehdy to byla logika lidového léčitelství.
Dnes kroutíme hlavou. Ale fungovalo to?
V mnoha případech možná ano. Jinak by tyhle metody nepřežily desetiletí. Nešlo o magii, ale o zkušenost. Lidé věděli, co jim v minulosti pomohlo, a tak se toho drželi.
Dnes máme lékárny na každém rohu a antibiotika na předpis. Ale něco z tehdejší doby bychom si možná mohli vzít zpátky. Třeba víc důvěry v přírodu, trochu trpělivosti a hlavně úctu k tomu, co měli doma. Samozřejmě se to ale nesmí přehánět.
Zdroj foto: Pixabay