Po zážitku z dětství už jsem s vyvolávání duchů nechtěla mít nic společného. Když mě však v dospělosti k tomu přemluvil můj přítel, nakonec jsme to zkusili. Teď už bychom nepříjemný zážitek nejlépe zapomněli.
Varování od babičky
Na duchy a věci mezi nebem a zemí jsem vždy věřila. Pamatuju si, jak jako malá jsme si s babičkou v kuchyni listovaly v novinových listech Spirit a hltaly mysteriózní příběhy, které se se staly ostatním lidem. Když jsme četli příběh paní, která se chtěla rozloučit se svou zemřelou maminkou. Kladla mi na srdce: „Peťo, pamatuj si, že s takovými věcmi se nezahrává. Mrtví s mrtvými, živí s živými,“ přikývla jsem a šla si hrát s kamarády ven.
Když jsem kamarádům vyprávěla příběhy, které jsme si přečetli, tak se mi vysmáli. „To jsou jenom povídačky, duchové nejsou,“ dobírali si mě ostatní děti. Když v tom navrhl kamarád Jirka nápad a řekl: „Tak je večer vyvoláme, přece nebudeš srab.“ Nemohla jsem si připustit, že bych jim byla, tak jsem souhlasila.
Nevinná hra v dětství nás vyděsila
Večer, jak se začalo stmívat, sešli jsme se s baterkami na našem seníku za našim domem. Byli jsem čtyři, sedli jsme si do kruhu. „Viděl jsem to ve filmu, teď musíme spojit malíčky a volat jméno ducha,“ řekl Jirka a dodal: „Volám tě duchu Ivetiné babičky, jestli tu jsi zabouchej na dveře třikrát.“
Náhle se ozvalo hlasité zaklepání třikrát. Vyděšeně jsme se na sebe podívali a s posledním pudem sebezáchovy jsme utíkali ven, když v tom za dveřmi se na nás ještě ozval démonický hlas: „Waaaa, teď budu vaše babička jáá,“ když jsem se otočila, hned jsem poznala Radku, svou o dva roky starší sestru, která se náramně bavila se svou partou, jak nás vyděsila. Od té doby jsem nechtěla o duších ani slyšet.
Přítelovo naléhání mě obměkčilo
Když mi bylo 29, na historku z dětství už jsem dávno vzpomínala sice s úsměvem, ale svůj názor, na vyvolání duchů jsem nezměnila. „Ale no tak, Peťo, co ti to udělá, bude to jen jeden večer, nic se nestane,“ přesvědčoval mě můj přítel Tomáš (31). „Dokážu si představit jinou zábavu než je vyvolávání duchů, je to nebezpečné,“ řekla jsem rázně. Tomáš se na mě podíval a smíchem vyprskl. „Co kdyby se nám zjevila třeba Leontýnka s věnečkem?“ posmíval se mi do očí. To mě vytočilo, ale hned jsem dodala: „Dobře, můžeme to zkusit, ale veškeré následky si poneseš ty,“ přítel nadšeně kývl.
Za dva dny dorazili do našeho domu naši přátelé. „Tak co, jdeme do toho?“ zeptal se natěšeně všech Tomáš. „No jasně,“ přitakávali kluci. Byli jsme celkem tři páry a sedli jsme si kolem stolu. „Koho vlastně budeme vyvolávat? Ptala se moje kamarádka Jana. Petra Malinu, mého strýce, umřel v roce 2020, byl to sice morous, ale měl jsem ho rád,“ dodal Tomáš. „Tak, kdo bude medium?“ zeptala jsem se do placu. „Ale prosím tě, jaké medium? Moc se díváš na horory, pokud se nám to vůbec povede, duch bude komunikovat pomocí svíčky. Seanci povedu já,“ řekl důležitě Tomáš. Nikdo nic nenamítal, tak se mohli začít.
Sezení u stolu bylo rychlé
Zapálili jsme svíčky a spojili ruce malíčky. Hned mě přepadl svíravý pocit, a v hlavě mi naskočilo babiččino dávné varování. Kuchyň se mi zdála najednou tak ponurá, že jsem chtěla z ní nejradši hned utéct – je to jenom v hlavě opakovala jsem si v duchu. Moje černé myšlenky přehlušil Tomášův hlas. „Petr Malina zemřel 1946-2020. Petře Malino, jsi přítomen v této místnosti? Dej nám svoje znamení prudkým pohnutím plamenem svíčky. Dej nám svoje znamení pohnutím plamenem svíčky,“ Ani to nestihl doříct potřetí a tři svíčky se nám okamžitě převrátily na stůl.
Vyděšeně jsme se rozpojili, a svíčky znovu postavili. Nemohla jsem si nevšimnout, že Tomáš měl výraz, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Oči mu divně tikaly a koutky úst měl křečovitě zvedlé do hrůzného šklebu, a navíc nevydal ani slovo.
Všichni jsme se vyděsili. „Musíme ho rychle odvolat,“ prohlásila kamarádka Klára. Chytli jsme se znovu za malíčky a prohlásili: „Odvoláváme vás Petře Malino do říše mrtvých, odvoláme vás Petře Malino do říše mrtvých,“ sfoukli jsme svíčky a rozsvítili světla. Tomáš měl nepřítomný pohled, úsměv, který jsem nikdy neviděla a vůbec na nás nereagoval.
Kdybych to neviděla na vlastní oči, myslela bych si, že jsem na nějakém natáčení béčkového hororu. Bohužel to byla realita, polili jsme ho vodou a přišel k sobě. „Co se děje, tak začneme?“ zeptal se nás zcela vážně. Chvíli jsem si mysleli, že si snad musí dělat srandu, ale spletli jsme se. Když jsme mu zážitek vyprávěli, nechtěl nám to věřit, nic si nepamatoval.
Ukázala jsem mu jeho fotku, co jsem pořídila než přišel k sobě, a sám se vyděsil. Bylo to něco jako paralýza, jako by to nebyl vůbec on. Nevíme, co to bylo, ale naštěstí, snad je to pryč. Z večera jsme si odnesli nepříjemný zážitek a poučení, že s duchy si není radno zahrávat. A Tomáš? Ten radši zkušenost s duchy vytěsnil z hlavy a už si z nich srandu nikdy nedělal.
Zdroj foto: Pixabay