Ve vztazích často netrpíme nedostatkem lásky, ale nadbytkem nevyřčených očekávání. Doufáme, že druhý pozná, co potřebujeme. A když nepozná, cítíme se zraněně, i když jsme to nikdy neřekly nahlas. Mlčení však není mostem. Je bariérou, která tiše oddaluje i toho, kdo je nablízku.
Chceš, aby tě objal. Aby si všiml, že jsi tichá. Aby tě pochválil, když si všimne změny. Ale místo toho jen doufáš. Nepovíš to, protože si říkáš, že by měl vědět. Jenže on neví. A ty jsi zklamaná. Potichu. Znovu.
Tento scénář se opakuje v různých podobách. Často nejde o dramatické selhání vztahu, ale o drobná nedorozumění, která se vrství. Představa, že skutečně milující partner pozná vše beze slov, je sice lákavá, ale neudržitelná. Láska se neopírá o telepatii. Potřebuje slova.
Co stojí za představou, že by měl sám poznat
Romantická víra v intuici
V dětství nebo z filmů jsme si odnesly představu, že správný partner cítí všechno dřív, než to vyslovíme. Realita ale ukazuje, že i empatie potřebuje informace. Ani ten nejpozornější člověk nevidí pod povrch, pokud mu to neumožníme.
Obava z otevřenosti
Mnohé ženy se obávají být příliš emotivní, příliš náročné, příliš „nějaké“. A tak raději mlčí. Jenže právě nevyjádřené potřeby vedou k frustraci a v konečném důsledku k větší vzdálenosti, než kdyby byly řečeny nahlas.
Rodinné vzorce mlčení
Možná jsi vyrůstala v prostředí, kde se city nepojmenovávaly. Kde se počítalo s tím, že kdo tě zná, přece ví. Pokud jsi nezažila rozhovory o pocitech, může být těžké je začít vést ve vlastním vztahu. Ale právě to je cesta k opravdovému spojení.
Jak z toho ven – konkrétně, jednoduše, s respektem
Zeptej se sama sebe: opravdu to věděl, nebo jsi jen doufala? Rozdíl mezi realitou a očekáváním bývá klíčem ke klidu.
Zkus říct jednoduchou větu, která nevytváří tlak: „Potřebuju obejmout. Dnes se cítím křehce.“ Slova nemusí být dokonalá. Stačí, když budou pravdivá.
Nepodmiňuj lásku ideální reakcí. Oceň snahu. Oceň, že tě slyšel. I když nereaguje přesně tak, jak sis představovala.
Zdroj foto: Pixabay