Potkáte někoho v baru a než dopijete první drink, už v duchu vybíráte jména pro společné děti. Zní to jako romantická pohádka? Kdepak, pro mnohé je to spíše nebezpečná psychologická past zvaná emofilie. Není to o hledání toho pravého, nýbrž o závislosti na chemické bouři v mozku, která nám nasazuje růžové brýle.
Všichni ten scénář známe. Stačí pár hodin konverzace a máte pocit, že vesmír konečně dává smysl. Jenže pokud se váš životní příběh skládá ze série bleskových startů a stejně rychlých konců, nejspíš nejde o osudovou přitažlivost. Emofilie, ačkoliv ji v lékařských knihách nenajdete, funguje jako osobnostní rys, který nutí člověka přeskakovat úvodní kapitoly románu a řítit se rovnou do finále. Místo budování důvěry se tito jedinci vrhají do vztahů po hlavě, ba i bez padáku.
Jde v podstatě o honbu za dopaminem. Tento fenomén není o lásce k druhému člověku, ale o lásce k samotnému pocitu zamilovanosti. Je to jako závislost na chemickém koktejlu štěstí. Onen nával emocí je tak opojný, až člověk zapomíná sledovat, s kým ho vlastně prožívá.
Snadná kořist pro lovce
Na první pohled to může působit nevinně, leč realita bývá krutá. Kdo se vrhá do hlubin vztahu bez záchranné vesty poznání, stává se zranitelným. V euforii snadno přehlédnete, že váš nový idol má temné stránky či toxické návyky. Emofilik je totiž dokonalým terčem pro manipulátory. Narcisté tyto typy vyhledávají, protože jejich počáteční idealizace a bezmezný obdiv jim hraje do karet.
Víra, že „tentokrát je to ono“, navíc vede k riskantním krokům. Odborníci upozorňují na konkrétní nebezpečí: Lidé s emofilií jsou bohužel častým cílem egocentrických osobností, které dokážou počáteční nadšení mistrně využít. Snadno tak dochází k unáhleným rozhodnutím, od nechráněného sexu až po společné bydlení po týdnu známosti.
Brzda jako záchranný kruh
Jak z toho ven? Klíčem je vystoupit z rozjetého vlaku a nadechnout se. I když cítíte ohňostroj, musíte vědomě šlápnout na brzdu. Skutečná blízkost potřebuje čas, aby dozrála, pročež je nutné sledovat, zda jsou činy vašeho objevu konzistentní i po opadnutí prvotního oparu. Pomáhá i pohled zvenčí, který často ignorujeme.
Nejsnazší cestou k uzdravení je paradoxně samota. Právě v období bez partnera si člověk může ujasnit, co vlastně hledá a zda jen nezapleňuje vnitřní prázdnotu levným dopaminem. Zamilovanost je sice krásná vstupní brána, ale dům se na ní postavit nedá. Trvalé pouto vyžaduje odvahu poznat druhého i s jeho chybami, což se za jeden večer u vína prostě stihnout nedá.
Zdroj: psychologytoday.com
Zdroj foto: Istock photo