Individualita je mrtvá – in je být normální!

Zaujal vás titulek? Je na čase, abyste se dozvěděla i další nové pravdy, kterým právě teď podléhají sociologové, personalisté a hledači štěstí. Pro začátek zapomeňte na slova „trendy“, „brainstorming“ a „spěchám“. Zdá se totiž, že nastává klid. Snad.   B

Zaujal vás titulek? Je na čase, abyste se dozvěděla i další nové pravdy, kterým právě teď podléhají sociologové, personalisté a hledači štěstí. Pro začátek zapomeňte na slova „trendy“, „brainstorming“ a „spěchám“. Zdá se totiž, že nastává klid. Snad.

 

Být normální je in, konečně!

Před pár lety jsem šílela z toho, že skoro všechny kamarádky, kolegyně, ženy na ulicích nosí kozačky zvané „koně“ – nenáviděla jsem je a zároveň jsem je chtěla mít. Mísila se ve mně snaha zapadnout, mít něco, co frčí, a zároveň totální odpor ke konformismu, který pro mě „koně“ znamenaly. Nekoupila jsem si je. A je to jedno. Prý. Schizma módy, kdy všechny chceme být originální, osobité, stylové, své –  a potom si v jedno jaro všechny oblečeme propínací vojenskou bundu nebo květované legíny či kalhoty se sníženým pasem, je pryč. Teď je in být normální, obyčejný, všední. Tedy něco, čemu se bez zvláštní snahy, nebo naopak přes všechny snahy (sic!), blíží většina z nás. V newyorské trendové agentuře K-HOL E pojmenovali upadající úsilí svých spoluobčanů po osobitosti slovem normcore, tedy hardcore normal. Normcore je nová svoboda, která předem vzdává pachtění se za tím být individualitou. Naopak, fajn je být nenápadný, obyčejný, lehce přehlédnutelný. A jedna báječná věc navíc – vůbec nemusíte být autentičtí, prostě jen buďte. Někdo to nazval „konec módy“. Takže zapomeňte na originální názory, zážitkovou dovolenou, extravagantní klobouk a sex ve výtahu. Čtěte bulvár a milujte se v posteli – v New Yorku přišli na to, že takhle budoucnost bude patřit jen vám.  

Open spacy, dovolené s přáteli, týmová práce – nemusíte nic z toho

Nedávno dosavadním systémem přesvědčení o absolutní prospěšnosti komunikace, extroverze a týmové práce zamávala kniha vydaná pod českým názvem Ticho americké spisovatelky a lektorky Susan Cainové. Základem knihy je jednoduchá myšlenka: ve společnosti je podle Susan asi třetina introvertů, mezi nimi i top úspěšní lidé. Proč bychom tedy všichni měli podléhat názorům, že lepší je večeře s přáteli – než večer s knížkou a čajem, že je lepší skupinová práce – než samostatná, že je lepší komunikovat – než mlčet. (Obzvláště poslední bod je lahůdkou, když pracujete na vztahu a vy nebo váš partner jste introverti.) Chcete-li si přečíst řadu důkazů, proč je fajn být introvert, kupte si knihu. Znervózňuje-li vás jen společenský tlak po neustálém kontaktu s druhými, po otevřenosti, komunikativnosti, někdy až nablblé „týmovosti“ a máte-li pocit, že musíte mít spoustu přátel (s nimiž absolvujete spoustu zážitků), dejte si nohy na stůl, nechte vařit vodu na kávu a třeba zírejte do stropu. V práci se nesmějte vtipům, které vám nepřipadají vtipné, neúčastněte se drbů, které vás nezajímají, a zkuste si třeba říct o samostatný projekt. (Nebo si snad vzpomenete, co jste naposledy s kolegy „vybrainstormovali“?)

 

Umět čekat je ctnost, co říkáte?

Německá novinářka Friederike Gräffová napsala knihu, která se jmenuje prostě Warten (= čekání). Fenomén čekání je velmi zajímavý. Dříve, tedy v druhé polovině minulého století, bylo běžné čekat téměř na všechno. Friederike píše, že děti například považovaly za běžné čekat, než dostanou nějakou hračku nebo odměnu. Bylo normální čekat, než se dva lidé setkají, čekalo se, než přijde dopis, než se bude moct uskutečnit cesta. V tehdejším Československu se čekalo prakticky na všechno – na byt, auto, pohovku, povolení vycestovat za hranice. Friederike píše, že dnes čekání čekající odsunuje na druhou kolej. Čekat není in, čekat znamená, že nejste dost silní a bohatí, abyste mohli mít všechno hned, okamžitě. Friederike mluví také o tom, že velmi záleží na pocitu, který při čekání máte. Našim prarodičům nepřipadalo divné, že se třeba tři měsíce čeká na připojení telefonu nebo několik let na přidělení bytu. Dnešní mladá generace by se snad zbláznila. Téma je to poměrně složité, ale možná stačí zamyslet se nad tím, že čekání nemusí být nutně ztráta, bezmoc či nesmyslně trávená doba. I když čekáte, tak pořád žijete, není to přeci promarněný nebo nehodnotný čas. Že je ušlechtilé být trpělivý, na něco si počkat, poznat, že čekání obvykle zvyšuje hodnotu věci, na níž čekáme. A naopak kvůli druhým chodit na schůzky včas a nenechávat je čekat. Knížka, zdá se, zatím nevyšla v češtině. Počkáte si na ni? Text: Ivana Králová