První láska je jen jedna
Mariku jsem poznal na střední škole, kdy mi bylo 16 let. Dlouhonohá bruneta s mírným předkusem z naší třídy mi nedala spát. Jeji zvonivý smích se často ozýval během vyučování i v šatnách a já už v té době věděl, že ji musím dostat. Bláznivě jsem se do ní zamiloval. Zinicioval jsem náhodná setkání, vždy jsme na sebe mimo školu někde natrefili. Sebral jsem poslední zbytky odvahy a pozval ji na rande. Vyplatilo se, stali jsme se oficiálním párem.
Jediný, kdo mi Mariku nepřál, byl můj nejlepší kamarád Honza. „Radši to skonči za včasu než ti zlomí srdce. O Marice se povídá, že je hodně divoká a nestálá,“ říkal tehdy. Já těm řečím nevěřil, příčítal jsem to tomu, že mi jí Honza závidí. Náš vztah byl kriásný a já byl šťastný, že i Marika to má stejně. První milování, kina, procházky, všechno to, co prožíváte s někým poprvé, mi zamotalo hlavu. V té době jsem věřil, že spolu budeme už navždy.
Zlomené srdce
Krátce po maturitě však přišla studená sprcha, když mi jednoho sychravého rána pověděla: ,,Rozcházím se s tebou, mám tě ráda jako kamaráda a přeju ti do života jen to nejlepší.“ Marika mi zmizela mi ze života a já později zjistil, že se dala dohromady s jiným klukem s kterým odešla do ciziny. Kamarádi mě utěšovali, že si najdu lepší, ale já už o nikoho nestál. Místo litování jsem se zaměřil na sebe a veškerý volný čas jsem investoval do budování své kariéry ajťáka. V práci se mi dařilo a poznal jsem tam i několik dalších zajimavých žen, žádnou jsem si ale nepustil k sobě blíž než jen na jednu noc.
Nové začátky a hořké zklamání
Po 5 letech mi na facebooku přistála pozvánka na třídní sraz. Upřímně ani jsem neměl náladu tam moc chodit, s lidma, kterýma jsem se chtěl vidět, tak jsme byli v kontaktu, ale zvědavost jak se asi má Marika mou počáteční nechuť úplně odbourala. Přišla, byla snad ještě krásnější než dřív. Zářila na celé kolo a bavila celý stůl svými zážitky z cest z Austrálie, kam se svým tehdejším přítelem po škole odcestovala. Naše pohledy se střetávaly a já měl pocit, že v tom zase lítám.
Ten večer jsme skončili u mě, byla to noc plná vzpomínek a něhy, až jsem tomu nemohl uvěřit. Ráno jsem nachystal snídani a pozval ji na další rande. Souhlasila. Byl jsem šťastmý, že můj život konečně nabírá směr. Nicméně po 3 měsících randění, kdy jsem ji navrhl společné bydlení, tak mě šokovala. ,,Víš, ráda bych s tebou bydlela, nejsi mi lhostejný, ale nevím jestli uneseš, že mám vztah i s dalším mužem. Miluju ho, ale tebe taky, klidně budu žít s váma oběma, ale nechtěj po mě, ať se ho vzdám.“ Srdce mi bušilo o stošest, měl jsem pocit, že se snad propadám do hluboké propasti.
Marika mi vysvětlila mi, že po našem rozchodu si uvědomila, že ji vyhovuje život s více partnery a nehodlá se vázat pouze na mě. Nechtěla mi ublížit a pochopí, když už ji nebudu chtít vidět. Měla pravdu, nechtěl jsem. Se slzami v očích jsem ji popřál vše nejlepší, a vyprovodil ji z z bytu. Nechápal jsem, jak někdo může mít takový styl života. Ale dnes už chápu, že každý žije tak, jak je šťastný, a o to v životě přece jde. Věřím, že někde to mé opravdové štěstí čeká i na mě.